Lucie Jandová: Jak se rodí ženské sebevědomí

Je těžké být sebevědomou ženou ve světě řízeném muži, říká z vlastní zkušenosti novinářka Lucie Jandová. Se svou kamarádkou proto sepsala knížku rozhovorů s dámami, kterým se podařilo prosadit se svým osobitým způsobem. O tom, jak si lze najít vlastní cestu a srovnat se s sama se sebou a případně i s partnerem vypráví kniha Ženy, poklad k objevení. Trochu jsme si s ní na to posvítili.

 
V čem jsou ženy poklad a proč vlastně?
 
Každá žena je  poklad a důležité je jeho objevení. Naše knížka se týká žen, na kterých není jejich bohatství na první pohled znát. Vlastně se týká příběhů lidí, které potkáváme na ulici a nevíme, že v sobě skrývají něco vzácného.
 
Co vzácného v sobě skrývají vaše hrdinky?
 
Důvod, proč ta knížka vznikla, je, že se já i moje spoluautorka domníváme, že ještě pořád žijeme v době mužských autorit. A podotýkám, že na rozdíl od ní nejsem feministka. Mužských vzorů je spousta. Že jsou tu také ženy, které něčeho dosáhly, něco překonaly, které uskutečnily svůj sen, byť i třeba v soukromé oblasti a ne v pracovní, se moc neví. A právě to je poklad k objevení v ženách, které jsme si vyhlédly ve svém okolí a vyzpovídaly je.
 
Jak jste si je vybíraly? Jaké bylo kritérium - která ještě je "poklad", a která už není?
 
Zjistily jsme, že pokladů je kolem nás strašně moc. Jenom jsme se rozhlédly po svém okolí a viděly spoustu zajímavých příběhů. Proto jsme musely začít selektovat, což se ale zčásti zařídilo samo. Některé ženy totiž účast v projektu odmítly, když zjistily, že se jedná o sérii hloubkových interview. V nich vzpomínají také na své dětství i na různé ne úplně příjemné okolnosti svého života. Některé z nich odmítly – třeba proto, že ještě neměly všechny "kapitoly" svého života zpracované.
 
Kolik ženských zpovědí v knížce máte?
 
Dvanáct. Z toho dvě jsou naše vlastní. Mně i mojí spoluautorce Daně Radové přišlo nefér, že když je svlékáme z kůže, abychom neodhalily taky něco ze sebe. Takže jsme vzájemně vyzpovídaly i jedna druhou, je to náš dialog. Odhalujeme v něm, v jakém vztahu spolu jsme. Spojuje nás totiž mnohé, ale pikantérie je v tom, že Dana je bývalá manželka muže, se kterým já teď žiju. Takže bychom teoreticky měly být rivalky, co na sebe nevraží, ale my si naopak rády zajdeme na kafe. Vždycky k tomu říkám takový bonmot, že Dana si ještě dobře pamatuje, proč já s ním jsem, a já ji někdy moc dobře chápu, proč ho ona opustila. Takže tohle nás spojuje.
 
Říká se, že člověk si stále hledá partnery podobného typu. Že by váš postupně předávaný muž byl výjimkou?
 
Myslím, že si všímáme stejných věcí, ale řešíme je úplně jinak. Shodneme se na tom, že něco je špatně a že se nám to nelíbí. Ale v tom, jak bychom to řešily, se neshodneme vůbec. Jak říkám, Dana je feministka, já ne.
 
Koho jste tedy do knížky vybraly?
 
Tím, že Dana je feministická aktivistka, jsou tam dost zastoupeny právě tyhle ženy z jejího okolí. Je tam třeba Saša Lienau, zakladatelka české organizace Profem, která má velmi zajímavý životní příběh. Je tam i feministická lingvistka Jana Valdrová, která důsledně zkoumá jazyk z genderového hlediska a dochází k neuvěřitelným závěrům.
 
A jaké jsou tvoje objevy?
 
Já jsem oslovila lékařku z Ruska, která vystudovala medicínu v Tibetu, zabývá se jí a je to praktikující buddhistka. Jde vnitřní cestou sebepoznání. Nemohla jsem si nechat ujít velmi úspěšnou astroložku Kláru Konicarovou, a zpěvačku Žofii Dařbujánovou v dvojrozhovoru s její maminkou, architektkou Helenou. Jak říkám, jsou tam namíchané ženy z širokého spektra.
 
Vstupovaly jste do projektu s tím, že vám oslovené dámy potvrdí vaše názory a představy, nebo jste šly vstříc překvapením?
 
Vstupovaly jsme tam jako průzkumnice. Zajímalo nás, jak se rodí ženské sebevědomí. Svět, ve kterém žijeme, je koncipovaný podle mužských pravidel. I když nejsem feministka, musela jsem překonávat určitá období, kdy jsem se s tím srovnávala. Myslím si, že tvorba ženského sebevědomí je proces, a my jsme se shodly na tom, že nás zajímá, jak se rodí. Zkoumaly jsme, jaké jsou momenty, milníky a pilíře, na kterých to spočívá.
 
A v čem se tedy ženy od chlapů liší?
 
Ženy a chlapi jsou z úplně jiných vesmírů.
 
To přece už tak úplně neplatí. Teď už se obojí, když hrábnou do kasičky, můžou nechat přestavět na to druhé pohlaví, co by chtěli být. A někteří potom zase, když zjistí, že to vlastně nechtějí, se pokoušejí nechat se upravit zpět. Doba je v tomhle svobodná, jako ještě nikdy nebyla.
 
Já si myslím, že se to naopak vůbec nemění. Každý si hledá nějaký řád, ke kterému by se mohl vztáhnout. A co se té volby týče, každý své zmatky řešíme jinak. Někdo na fyzické úrovni, někdo na úrovni vnitřní práce. Je pravda, že dneska je volba takzvaně svobodná. Ale muži a ženy prostě jsou jiní. Je to jako slupka cibule - na určité rovině jsme všichni bytosti, co si přejí být šťastní. Hlouběji ale vidíme, že muž a žena vidí svět jinak. Kdyby měli popsat jeden obrázek, jednu realitu, tak si každý bude všímat úplně jiných věcí, akcentovat úplně jiné věci, řešit úplně jiné věci. A je to dobře.
 
Tohle asi feministky zrovna slyšet nechtějí...
 
Ony říkají, že je to zaměnitelné. Že ženy klidně můžou být jako chlapi a ti zase jako ženy. Do určité míry mají pravdu, ale jenom do velmi povrchní míry. Ony si myslí, že role lze zaměňovat, a podle mě v tom mají dost zmatek. O co podle mě jde, je, že ženský pohled byl dlouhou dobu znevýhodňovaný a srážený. Co bylo pečovatelské, pocitové, empatické, co je prostě archetypální ženský princip, to bylo mužským světem utlačované. Mám pocit, že už se to mění. Feministky se to pokusily uchopit, ale nějak se v tom ztratily.
 
A jaké poselství sis z vyprávění těch paní odnesla?
 
Každý má jinou cestu a nenosíme jiné boty, než ty svoje... Některé ženy jsou úžasné osobnosti, které můžu obdivovat za to, jak fungují a čeho dosáhly, ale nemůžu se s nimi vůbec vnitřně identifikovat. To, k čemu došly, je pro mě natolik vzdálené a z úplně jiného kmene, že to nejde. Naučilo mě to toleranci.
 
Máš nějakou představu, jak by postavení ženy ve společnosti a vztah k muži měly ideálně fungovat? Za úspěšné ženy se obvykle považují ty, kteří vypadají jako přestrojení chlapi...
 
To je právě hrozně těžká otázka. Samozřejmě mám třeba moc ráda svou práci a nedovedu si představit, že bych byla "jenom" žena v domácnosti. Na druhou stranu si myslím, že za rodinnou sféru je primárně zodpovědná žena. Žena dělá hlavně práci doma, kdežto muž venku. Nakolik je to zaměnitelné, záleží na každém páru. Nicméně muž, který doma čeká s teplou večeří, mi mužný nepřipadá. Pokud mě po náročném dni na večeři pozve, to už je lepší. Chápeš ten rozdíl? Muži a ženy tytéž věci, pohodu třeba, vytvářejí jinými prostředky. Mně osobně zvát chlapa na večeři jde proti mysli.
 
Takže k obecnému řešení ani vaše knížka nepřispěla?
 
Já si myslím, že bychom měli hledat přirozený řád věcí. Vím, že to zní směšně. Je to zesměšňované, staromilské, máme přece svobodu. Ale já si nejsem jista, jestli svoboda není tak trošičku makabrózní. Jestli není vymknutá z přirozeného řádu věcí, který souvisí se začleněním člověka do širších souvislostí, se kterými jsme naprosto ztratili kontakt. Určitě jsme nenapsaly žádný návod. Jediné, co je skutečně důležité, je vnitřní práce na sobě. Zatímco feministky mění vnější svět, a možná že je to dobře, možná že by Švýcarky bez nich neměly ještě dnes volební právo, které dostaly až v roce 1972. Možná však ano. Já však jdu svou vnitřní cestou.
 
Jak se na své cestě měníš, jak to na sobě pozoruješ a k čemu docházíš?
 
Před pětadvaceti lety jsem byla intelektuálka. Za myšlenky na to, že bych chtěla mít rodinu, vařit a dělat tyhle banální věci, jsem se sama před sebou styděla. Studovala jsem sociologii a měla v sobě otištěné, že domácnost je podřadná. Teď klidně mluvím o věcech z ženského úhlu pohledu, nepřipadá mi to méněcenné. Když tomu muž nerozumí, tak mu klidně v žertu ještě řeknu, že to je jeho chyba a že se má co učit. My taky musíme chápat mužské věci.
 
Je váš projekt již uzavřená záležitost, nebo chystáte pokračování?
 
Našly jsme skutečně zajímavých žen mnohem víc. Příběhů k objevení máme dost ještě aspoň na dva další díly.