Londýnský blog II: Savile Row - Ekonomická krize a móda. Zlaté ručičky nemají jen Češi

Ulici Savile Row není těžké najít, pokud ji zrovna hledáte. Je rovnoběžná s hlučnou Regent Street a přímo na druhé straně Royal Academy of Arts. Pokud ji nehledáte, lze ji lehce přehlédnout. Nicméně, pokud navštívíte Londýn, v centru je vždycky nejlepší uhnout nějakou uličkou vybočující z hlavní třídy, protože právě tam na vás dýchne ta pravá britská atmosféra. Kromě toho, že se vyhnete všudypřítomným davům a mačkanicím.

Na Savile Row šijí krejčí pánské obleky, livreje a uniformy už dvě stě let. Je to synonymum luxusu a dokonalosti. Cena za tříkusový oblek se pohybuje od dvou a půl tisíce liber nahoru. Drahé, ale platíte za kvalitu, kterou vám nenabídnou nikde jinde na světě. Kromě princů a lordů nosí jejich fraky také členové pracující třídy, kteří si na ně šetří roky.

Šla jsem se tedy podívat, jestli se na mě nenalepí trochu té opulentnosti a elegance, co tam lítá ve vzduchu. Červený nápis na tmavé, cihlové zdi z dálky hlásal jasně: Savile Row. Nicméně než jsem stihla „vejít“, ucítila jsem povědomou vůni. Zvláštní, že? Londýn totiž většinou moc libě nevoní, když už něco, tak spíš smrdí. Naproti zadnímu vchodu do již zmíněné akademie umění byla další pěkná, stará budova (překvapivě) a i když na ní nebyl žádný nápis, podle hudby, vůně a tmy, jež byla „vidět“, jsem ji identifikovala jako jeden z obchodů amerického řetězce Abercrombie & Fitch. Při bližším prozkoumání jsem si všimla jak lidí s oranžovými taškami postávající kolem, tak několika asistentů prodeje (čti modelů) u vchodu. Byli oblečení v riflích a tričkách, což je neslýchané, jelikož většinou se jejich uniformy skládají pouze ze spodního dílu. Počasí jim asi nepřálo. Mladíci i přesto cenili své vybělené zuby.  

Potlačujíc nucení ke zvracení jsem „superkůlovej“ obchod obešla a vydala se prozkoumat Savile Row. Výlohy krejčovství zdobí zlatá písmena a u vchodů se pohupují cedule s názvy firem. Přes sklo můžete lehce vidět interiér, který většinou zachovává původní viktoriánskou podobu. Několik domů má také prosklený suterén, k němuž z venku vede kované schodiště natřené na černo, kde se pilně pracuje a každý kolemjdoucí může být svědkem stříhání látek, kreslení střihů či přišívání knoflíků.

Historie savilských krejčích se táhne až do počátku 19. století. Nutno říci, že většina krejčovství z oněch dob má stále svůj domov na Savile Row a celý proces výroby obleků se moc nezměnil. Nicméně jak už to v dnešních dobách chodí, staré je trapné a pro záchranu tradic se musí něco udělat. V roce 2004 byla tedy založena The Savile Row Bespoke Association sdružující zakladatele i novější příchozí na Row. Záměrem je, jak jinak, ochrana a rozvoj klasického řemesla praktikovaného v této části Londýna. Podmínky pro členství jsou více než striktní. Mimo jiné musejí  tito lidé strávit u každého obleku minimálně padesát hodin ruční prací, mít v nabídce dva tisíce druhů různých látek, zaměstnávat alespoň jednoho učně…  Kromě toho je jasně dáno, jakým způsobem musí být šití obleku provedeno. Takže křížkový steh nestačí!

V době, kdy se bez prvotřídní reklamy a komerce žádná prosperující firma neobejde, tito pánové stále odmítají jména svých krejčovství jakkoli propagovat a zakládají si na tom. Mnoho z nich začalo našívat cedulky s názvem společnosti do vnitřní strany náprsní kapsy teprve před několika lety. Dalo by se tedy říct, že mají hodně kuráže, pokud chtějí tímto způsobem konkurovat obchodním řetězcům, které se jim cpou do revíru.

Chci se oblíkat jako americká teenagerka, která díky konzumaci geneticky upravené kukuřice vypadá ve třinácti na osmnáct, nebo si našetřím na pánský oblek ze Savile Row, abych měla v čem ulehnout do rakve?
Text a foto Magda Žurková