Letěl kilometr bez padáku. Zachránil ho Kocáb. Teď má bar.

Jiří Chvojka vypadá nenápadně. Je spolumajitelem alchymistického baru a adrenalin si vyrábí na Luční boudě, které dělá tiskového mluvčího. Má ovšem příběh, ze kterého vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
Vyrazil si skočit padákem. Ten se mu ale omotal kolem těla a z veselého zpestření dne se tak stala noční můra.
Říká se o tobě, žes letěl vzduchem snad několik kilometrů. Jak to bylo?

Letěl jsem asi kilometr volným pádem. Absolvoval jsem takový teď oblíbený šestihodinový rychlokurz skákání padákem a když se konečně udělalo přijatelné počasí, vytáhli nás letadlem a nechali skočit. Padák se nejdřív otevřel, ale když jsem ho chtěl odbrzdit, tak se mi omotal okolo těla. Než jsem se z toho vyprostil, byl jsem už moc nízko nad zemí.

Takže vyhodit záložní padák byla strašná pitomost, ale to já nevěděl, protože do sluchátek jsem místo pokynů z letiště slyšel na své frekvenci nějaké radiomatéry, jak se baví o počasí v Jeseníkách. Takže jsem jenom zrychlil pád a naštěstí trefil výběžek lesa u Mnichova Hradiště, kde jsem polámal stromy a dopadl na zem.  

NA MYŠLENKY NEBYL ČAS

Co ti prolítlo hlavou, když ses řítil dolů?

V zásadě jsem neměl na žádné myšlenky čas, přepnul jsem se na autopilota a snažil se z toho padáku nějak vymotat. Když už jsem zadkem lízal stromy, stačil jsem jen třikrát zařvat jedno sprosté slovo a ležel jsem na zemi.

Kdy to bylo?

18. září 1998, takže letos oslavím 13. narozeniny.

Cos měl zlomeného?

Skoro zázrakem jsem měl vlastně kromě pár oděrek, prasklých žeber a nalomené ruky jenom jeden větší úraz: kompletně rozdrcenou stehenní kost. Takže sice asi 20 operací, hrozila mi půl roku amputace, ale o berlích jsem se mohl pohybovat celkem brzy.

ZACHRÁNCE KOCÁB

Kdo tě zachránil?

Určitě to nebyli organizátoři skoku. V lese mě našli vojáci z posádky z Mladé Boleslavi, kteří tam byli na cvičení, ti mně vynesli k vrtulníku. A vrtulník prý zavolal Michael Kocáb, jehož letadlo na letišti v Mnichově Hradišti parkuje a který mne viděl padat, protože organizátoři se šli nejdřív přesvědčit, že jsem mrtvý. 

Pamatuješ si, co se dělo po dopadu?

Snažil jsem se vstát, to nešlo, tak jsem křičel, aby mně našli, pak jsem začal bolestí omdlívat, ale to už jsem naštěstí dostal utišující léky. A pak se mne osm hodin pořád na něco ptali doktoři a sestřičky, aby zjistili, jestli nemám nějaké vnitřní zranění.

Jak dlouho ses pak léčil?

V nemocnici jsem byl něco přes měsíc, doma další tři, pak jsem měl asi ještě půl roku neschopenku. Bez berlí jsem začal chodit po třech letech, poslední šrouby mi vytáhli šest a půl roku po nehodě.

UŽ ŽÁDNÉ RYCHLOKURZY

Doporučil bys někomu skákání s padákem?

Určitě, ale ne takové rychlokurzy, jaký jsem absolvoval já. Nedostal jsem nic ani z pojistky, protože celá firma byla tak trochu podvod a pojistné si asi nechávali pro sebe, protože obvykle k žádnému problému nedošlo. Takže hezky tříměsíční kurz a padák si balit sám.

Nemáš chuť si zase zalítat?:)

S padákem jsem skončil, ale jinak si od té doby životem lítám :) Když člověk skoro půl roku leží v posteli, začne si pak všeho úplně jinak vážit, takže jsem omezil adrenalinové aktivity a bavím se vším, co dělám.