Foto: Art Direct, pořadatel výstavy Rekurze 1.618
Laure Prouvost: Mám ráda tmu a všechno, co se v ní děje
Laure Prouvost je francouzská umělkyně, která posledních 17 let žije a tvoří Londýně. Předloni se stala laureátkou Turnerovy ceny - k překvapení všech, včetně jí samotné. Vítězem nejprestižnější britské umělecké ceny se stala Francouzka, žena a matka dvouměsíčního dítěte.
Ocenění získala za videoprojekt Wantee: ten byl představen jako součást výstavy Schwitters in Britain v Tate Gallery, retrospektivy mapující Schwittersovo britské období. Video vypráví snový příběh Lauřiného bezejmenného dědečka, konceptuálního umělce a přítele Kurta Schwitterse, jehož posledním a zásadním dílem je vykopání dlouhého tunelu, ve kterém nakonec zmizí. Ve zvukové stopě Schwittersova přítelkyně neúnavně nabízí čaj: Want tea? Want tea?
Laure Prouvost se představila na přehlídce českého a britského videoartu s názvem Rekurze 1.618, která proběhla v květnu v Třeboni a pořádalo ji sdružení Art Direct. A my máme radost, že vám můžeme Lauru představit v krátkém rozhovoru, ve kterém přibližuje svojí bizarně něžnou a surreálnou estetiku a popisuje, jak to s tunelem a s dědečkem bylo.
Kdy ses rozhodla pro video art jako prostředek svého uměleckého vyjádření a proč ti nejvíc vyhovuje?
V roce 1963 jsem dostala takový dárek od strýce a nechala jsem ho někde doma, aniž bych ho otevřela, protože jsem strýce neměla nijak zvlášť v lásce. Kdž mi bylo patnáct, zemřel při pádu ze schodů v budově Evropské komise, kde pracoval jako překladatel, a já jsem ten dárek našla ve skříni mých rodičů. Od té doby nemůžu přestat točit. Ztratila jsem už asi 8 kamer, ale pořád točím dál. A video mám ráda, protože jím můžete vyjádřit všechny smysly, i pachy a vůně. Moje máma mi později prozradila, že strýc snil o tom natočit dokument o mých prarodičích, ale nemohl, protože celý život strávil jako byrokrat.
Zajímají nás zdroje tvojí inspirace. Věnuješ se velmi osobním tématům, vzpomínkám a pocitům, které jsou ve své podstatě něžné a láskyplné, ale výsledek je po vizuální stránce velmi drsný a deestetizovaný. Jak bys popsala proces ztvárňování, proces kompozice příběhu a vizuální stránky?
Neřekla bych, že osobní a deestetizované je protiklad. Mou hlavní inspirací, přiznávám, je můj dědeček. Říkal, že než se stal konceptuálním umělcem, měl zjevení. Pracoval jako automechanik a jednoho dne ležel několik hodin pod autem a najednou se mu udělalo špatně a měl halucinace… V kalužích benzínu kolem sebe viděl zvláštní věci a tvary a chtěl je prozkoumat. V nemocnici se potkal s Kurtem, který ležel na stejném pokoji, a od té doby zasvětil svůj život umění.
Pamatuju si, jak jsem ho natáčela jako dítě, kdy odcházel směrem ode mě po rovné přímce, dokud se nestal jenom malinkým pixelem na obrazovce. Nejvíc na tom miluju vítr, co mi u toho foukal na krk a do vlasů, je to ten nejlepší zvuk, který můžete ucítit.
Tvoje jednotlivé projekty jsou většinou fragmenty nějakých situací, protkané velmi niternými, téměř nevědomými útržky mysli, jako třeba zasněný zvuk tvého hlasu vyprávějící příběh. Máš nějaký širší narativní rámec, do kterého jednotlivé příběhy zasazuješ?
Je to navázání na práci mého dědy, chci ji udržet živou, následovat jeho vize.
Tolik skutečností a příběhů bylo zapomenuto a já to chci napravit, jeho studio, jeho minimalistické obrazy… Trendy vznikají a zanikají. Moje babička říká, že jeho obrazy jsou už teď naprosto mimo dobu. Když se znovuobjevil v roce 1999, uvědomil si, že láska je střed světa… Pro Wantee by byl udělal cokoli. Naléhala na něj, aby se pustil hlouběji do minulosti a vykopal tunel a vyzkoušel, do jaké vzdálenosti může společnost sledovat stopy člověka.
Fikce jsou také skutečné, překrývají se. Můj dědeček se vždycky cítil nepochopený (hlavně proto, že byl napůl Ir a napůl Francouz), a nepochopení bylo to, co používal k rozšiřování své představivosti.
HÝBAT RUKAMA PŘED ZAVŘENÝMA OČIMA
Co má největší vliv na tvou vizuální estetiku a podobu scén?
Spousta věcí pochází z dědových obrazů. Začal malovat vandráky uprostřed hřbitovů, postavil tam vždycky svou ženu, aby pózovala. Myslel, že je to ten nejkonceptuálnější tvar. Taky mám ráda tmu a všechno, co se ve tmě děje, abstraktní tvary barev a tak. Trochu jako když si dáte ruce před oči, když je máte zavřené, a hýbete s nimi…
V létě roku 2000 v Albánii jsme v noci lezli do cizích domů a prolézali tlumeným světlem a očima zachytávali kousíčky jejich interiérů a životů.
Co se týče instalací, je to z největší části výstavka oblíbených předmětů mojí babičky. Chtěla, abych je všechny ukázala předtím, než odešla do nemocnice, ačkoli já sama bych je radši nevystavovala. V jeden moment ze sebe chtěla udělat napůl člověka a napůl nábytek, a její nohy byly občas tvrdé jako dřevo. Věřila, že předměty lze přeměňovat a manipulovat, až z nich vyjde jejich duch, jako když Aladin leští svou lampu. Jednou, když měnila žárovku, tak přepadla do másla a to se zbarvilo do bronzově hnědé a ona byla přesvědčená, že je to znamení od Boha, že se dědeček vrátí.
Používáš při přípravě scén i příběhových linií nějaký svůj archiv? Recykluješ své materiály?
Ano, hodně záběrů je od mého dědy a jeho přátel, Johna, Bruce Nomana a Kurta… Doufám, že v roce 2020 vybudujeme velké návštěvní centrum, až děda povstane. Budou tam čajové šálky sklouzávat do velkého jezera a velká čajová konvička pro mou babičku a nad tím vším velká studiová rekonstrukce všech dědových soch.
Vzhledem ke způsobu, jak pracuješ s příběhy a scénáři, jak vnímáš prolínání filmu a video artu?
Záleží na tom, co v tom najdete. Miluju spolupracovat s lidmi z minulosti, kteří ještě nejsou po smrti. Nalézám různé filmové scénáře v továrně na tabák, kde můj děda žil, když žil v Mozambiku. Musím tam doplout zpátky v malé loďce. Ale musím ji nechat opravit… je na ní kresba mojí nahé babičky, a ona si myslí, že je to moc riskantní.
Děkujeme za rozhovor.
Hledat
