Kristýna Javůrková, návrhářka značky Jakoby: "Materiály jsou pro mě esenční."

16. dubna se ve Slovanském domě koná jedinečný Fashion Pop-up store event Toni&Guy DE:CLONE. Cílem akce je ukázat, že každý jsme jedinečný. Toni&Guy dává při této příležitosti mladým lidem možnost potkat celou řadu jedinečných designérů a vytvořit si tak osobitý styl od hlavy až k patě. Jedním z nich je Kristýna Javůrková, která pod značkou Jakoby tvoří rafinovanou nadčasovou módu jednoduchých střihů s nádechem japonské elegance. Její modely jsou hlavně pro ženy, lákají ale i odvážné a sebevědomé muže. 
 
Proč jste se rozhodla spojit s eventem Toni&Guy De:Clone?
Bude to určitě fajn akce. Značka Toni&Guy i moje móda mají podobný styl. Koukala jsem na jejich účesy za posledních pár let a na fotky z London Fashion Weeku a prostě mě to baví. Je to nadčasové a troufám si říct, že taková je i moje móda, právě v tom se potkáváme.  Pro mě jsou jejich účesy často hodně extravagantní a futuristické, protože já jsem v poslední době v módě trochu střídmější a soustředím se spíš na eleganci a jednoduchost, ale pořád si myslím, že se to doplňuje.
 
Jaká je tedy vaše móda a jak jste se k šití dostala?  
Vlastně je to jen šest let, co se módě věnuji a teprve rok a půl, co jsem dokončila školu. Původně jsem studovala na střední škole grafiku, a když jsem se rozhodovala, co budu dělat dál, zkusila jsem se přihlásit na typografii, ale nepřijali mě. Poté jsem rok strávila v Anglii a tam jsem si uvědomila, že mě baví realizovat se manuálně a ne třeba jen sedět u počítače. Říkala jsem si, že móda – tvořivé umění, modelování a práce s látkou – je to pravé. Zkusila jsem se přihlásit na návrhářství tady v Praze, nejdřív na vyšší odbornou školu, protože jsem vůbec neuměla šít a říkala jsem si, že hlásit se na „Umprumku“ by bylo hodně troufalé. Vzali mě, ale po třech semestrech jsem odešla a dál se přihlásila na Baťův institut do Zlína. První vážnější rysy moje móda začala mít v roce 2011, kdy jsme s kamarádkou založily e-shop. V tu dobu autorská móda mezi veřejností moc rozšířená nebyla a my byly jedny z prvních. Tehdy začínaly třeba akce, jako Code mode, na kterých jsme byly mezi prvními vystavujícími. Lidé byli nadšení, měly jsme strašně dobrý feedback a já jsem se tomu mohla začít věnovat pořádně.
 
Mluvila jste o tom, že autorská móda se mezi veřejností dřív příliš „nenosila“. Jak je to podle vás teď a jak se lidé mohou o návrhářích dozvědět?  
Pořád to není jednoduché. Nicméně podle mě se lidé rozhodně více zajímají a také se děje více akcí, kde se mohou s autorskou módou potkat, například Fashion Week nebo řada menších akcí, jako je event Toni&Guy De:Clone. Pro návrháře je to cesta, jak se po krůčcích dostat mezi lidi. Také si myslím, že lidé všeobecně v současné době tíhnou k lokálnějším věcem, ať už jsou to třeba i farmářské trhy. Například za mnou chodí lidé ze sousedství, zrovna nedávno za mnou byla paní s prosbou, jestli bych jí nezašila cejchy.
 
Myslíte si, že event DE: Clone může být právě cestou, jak otevřít dveře mladým návrhářům?
Určitě. Rozhodně je to jeden z velkých důvodů, proč jsem se rozhodla tuto akci podpořit. Toni&Guy má podle mě podobnou klientelu jako já, je to světově známá značka, a mně přijde, že z tohoto hlediska je to skvělé.
 
Chystáte u příležitosti eventu něco speciálního?
Konání akce vychází velmi dobře. Na začátku jara už budu mít hotové nové jarní kousky a v podstatě to bude jeden z prvních eventů, kde se mimo můj web a showroom objeví.
 
O čem bude vaše nová jarní kolekce a čím je vaše móda vlastně specifická?  
Určitě tím, že je úplně okleštěná od nějakých věcí navíc. Například u mých kabátů nenajdete ozdoby, přezky, ani nic podobného. Věc je funkční a střih je zároveň upravený tak, aby byla zároveň hodně elegantní. Tvořím v podstatě takové japonské vagabondí over size věci, které by měly fungovat pro každého. Soustředím se hlavně na košilové haleny, dlouhé šaty, u kterých na první pohled není zřejmé, zda jde o košile, nebo šaty. To je moje největší parketa. A potom kabáty a kalhoto-kraťasové sukně. Do nové kolekce chystám hlavně široké kraťasy, které budu někde třeba na gumu, a vlastně to budou doplňky k dlouhým košilím. K tomu budu dělat vesty a bundy. Bude to taková městská, hodně otrhaná a vagabondí, ale elegantní divočina.
 
Naznačila jste, že u většiny vašich modelů není jednoznačné, zda jde o oblečení pro ženy, nebo muže, ale primárně šijete pro ženy. Jak to tedy je s vašimi modely?
Já často bilancuju na hranici mezi mužským a ženským modelem a pak vznikají  unisexové věci, ale není to záměrně. Někdy si tu věc prostě koupí i muž, i když byla původně myšlená pro ženy. Dnešní chlapi k tomu ještě ale nemají úplně odvahu, takže já říkám, že dělám módu hlavně pro ženy, i když jsou modely často hodně na hraně. Ale třeba moje kabáty, střižené hodně narovno, sedí i chlapům, takže mohou být i pánské. 
 
Kdo jsou vaši klienti?
Vždycky jsem si říkala, že se v mé módě najde každý, ale postupem doby zjišťuji, že ne. Jsou to většinou lidé, kteří vědí, co jim sedí a co chtějí. Není pro ně důležité mít na první pohled něco extravagantního. Moje móda je mnohem rafinovanější. Vidíte, že věc nějak funguje, ale vidíte to až na druhý, zkušenější pohled. Jsou to maličkosti, jako třeba dobře střižený výstřih u svetru, které tu věc udělají výjimečnou.
 
Z jakých materiálů šijete?
Materiály jsou pro mě esenční. Používám hlavně přírodní a někdy, pokud je funkce umělého materiálu natolik nenahraditelná, tak použiji i umělý. Pracuji hodně s viskózou, snažím se používat co nejvíce přírodní bavlnu, nejlépe v biokvalitě. Na šaty, košile a halenky používám hedvábí. Hlavně v posledních letech se také snažím recyklovat. Reycklace je ale kapitola sama pro sebe. Snažím se veřejnost v tomto směru edukovat, na akce s sebou nosím třeba doplňky vyrobené z použitých kalhot, hlavně denimu. Když to lidi zaujme, jsou nadšení, ale jsou lidé, kteří tomu stále nepřišli na chuť. 
 
Odkud materiály berete?
Když jsem s módou začínala, oslovila jsem pletárny, ale většinou jsem vždy narazila na nějaké problémy, protože neměli zkušenost s poptávkou po bio bavlně určené pro módu. Bio bavlna, kterou používám já, je z Turecka, a zpracovává ji jedna pletárna v Brně. Zbytek je z Německa, kde je už docela populární. Od nich beru i nitě. Jinak hedvábí a další podobné materiály beru z Itálie.
 
Nejde se nezeptat, ale jak jste přišla k názvu vaší značky? Slovo jakoby obecně čelí v současnosti mezi jazykovědci velké kritice. Jde o to stejné slovo?
Ano, je to úplně to slovo. Je to záměr a je to přesně takhle. Říkám to hrozně a hodně často, ještě k tomu používám slova prostě nebo jako. Hodně jsem to používala už dříve, mého přítele to hrozně štvalo, a když jsem přemýšlela, jak mou značku nazvat, tak on ze srandy tehdy prohlásil „to je tohle, to je tvoje slovo, to musíš dát“ a navíc začíná jako moje příjmení prvními písmeny. Bylo to také v době, kdy to bylo celé takové jakoby. Neuměla jsem tolik šít, dost jsem si ze všeho dělala jakoby srandu, ale pořád jsem to dělal, byly to takové jakoby oblečky. Tehdy jsem nevěděla, jestli se tomu budu úplně věnovat, ale zůstalo to. Jakoby podle mě každého cvrnkne do nosu, a buď ho to naštve, nebo zaujme.