Krátce a rychle z lehce pomalých Jesus and Mary Chain

Ach, bylo to krásné. Po 9291 dnech se do Prahy vrátila báječná skotská kapela The Jesus and Mary Chain.
 
Publikum ve vyprodaném Lucerna Music Baru bylo dle očekávání stárnoucí, kapela trochu méně energická (být jimi, najmu o generaci mladšího bubeníka a basáka, ale co jim do toho budu krafat, ehm), a přesto to mělo sílu. JAMC samosebou dávno nejsou ta subverzivní parta z 80./90. let, i když nápis fuck na aparatuře si neodpustili. Slyšet je po čtvrt století nebyla divoká emotivní jízda; daleko spíš pohlazení v podzimním večeru, radost a ujištění, že na světě je ještě dobře a naše hodnoty ještě nevymřely.
 
Jim a William Reidové doplnění o trojici Scott Von Ryper, Brian Young a Mark Crozer samozřejmě stavěli na hitech, pro které jsme je milovali. April Skies, Teenage Lust, rozverná Darklands i sexy Reverence fungovaly. Novější věci ale mezi to zapadaly s naprostou samozřejmostí, nepůsobily, že jsou tam z povinnosti - zejména Always Sad vyzněla moc dobře. Jim Reid má sice propadlejší obličej, ale pořád mu to zpívá a ty jemné a přitom naléhavé pasáže dává parádně.
Publikum kapele snahu vracelo a celý večer se radovalo (na můj vkus by mohlo být méně turů, co falešně ryčeli tuturu tu tů-tůůů z Darklands, ale co nadělám). Přidávalo se několikrát a vygradovaný závěr v podobě I Love Rock'n'Roll byla uspokojující, silná tečka.
 
Jistě, byla to cesta do minulosti. Bylo až trochu legrační vidět, jak jsme všichni opelichaní a jak se u stolku s merchem prodávají trička XXL a ne S (v nabídce byly též hrnky a utěrky, hihi). Ale i řekněme ehm zralejší generace má nárok na svou zábavu a to, že JAMC pořád inspirují mladé kapely, je víc než dobrý důvod si to všechno užít.