Korea: Před oponou, za oponou

Vygooglujte si na mapě Pchjongjang a vyskočí vám cílové místo v prázdné mapě. Viděli jste dokument Vítejte v KLDR? Jak se žije na nejstřeženější hranici světa? A jaká je dovolená v Severní Koreji?

Sangeun Won (28) je ze Soulu a teď studuje v Praze. David Žák (24) je z Prahy a byl v Koreji na dovolené, kterou natáčela Linda Jablonská do svého dokumentu Vítejte v KLDR. Povídali jsme si o zážitcích zpoza opony i před ní.

Jak vznikl nápad jet do KLDR na dovolenou?
David: Otevřeli jsme katalog cestovky a tam byla Korea, což nás dost zaujalo a rozhodli jsme se jet. Pak nám přišel dotaz, jestli souhlasíme s tím, aby nás Linda natáčela. Měli tam jet už před námi, ale v Koreji byly povodně, a to nebyl reprezentativní obrázek země, tak nedostali víza.

BEZ MOBILU
Byla při příjezdu nějaká omezení?
D: Nemohli jsme mít mobil, ten jsme nechali v Číně v hotelu. Prohledávali všechny věci, včetně časopisů, nesměli jsme mít oblečení s výraznými západními značkami. Když jsme jeli zpátky, prohlíželi nám foťáky, abychom nevyvezli nevhodný fotky, ale že existujou výměnný karty do foťáků nevěděli, takže jsem si vyměnil kartu a byl klid.

LOSOVÁNÍ PŘÍBUZNÝCH
Ty máš nějaké příbuzné v KLDR, Sangeun?
Sangeun: Jo, tetu.
A vidělas ji někdy?
S: Nikdy. Moje rodina pochází ze Severu a když za války v 50. letech utíkali, táta byl dítě. Jeho sestru tam museli nechat, prostě se jim nepodařilo ji vzít s sebou. Od té doby o ní nic nevíme. Tenkrát muselo v KLDR zůstat spousta lidí, protože země povolala mladé lidi do armády, takže mít tam příbuzné je dost běžná věc. Ale můžou se občas vídat v rámci vládních dohod, třeba letos to šlo.
Zkoušeli jste ji někdy najít, třeba v rámci toho setkávacího programu?
S: Ne, nikdy. Vždyť už nevíme nic jiného, než její jméno. Není prostě možné ji najít. Jde o lidi, kteří byli rozdělení v 50. letech a jsou dneska už staří, takže si třeba ani nepamatují tváře svých příbuzných.
A jak funguje výběr lidí, kteří se můžou potkat?
S: Lidi se musí přihlásit, přihlášky pak posuzuje komise. Aby ale bylo možné najít jejich příbuzné na Severu, musí vyplnit hodně podrobné informace – jak jsou asi staří, kde žili, jak vypadají a tak dál. Z přihlášených pak vybírá počítač losováním s tím, že jsou upřednostňováni příslušníci generace z války.
Davide, jaký vám připravili v KLDR program?
D: Odvezli nás do zatuchlého lázeňského hotelu, byli jsme v Domě dětí a mládeže, viděli jsme „nejmodernější přehradu“, hranici s Jižní Koreou, Kimova filmová studia, kde chtěl točit western, Kima v mauzoleu a podobně. V podstatě jsme neměli žádný volný čas, pořád nás hlídali průvodci, nemohla ses jít večer projít do města. Po pár dnech už jsme z nich byli paranoidní. Zavřeli kvůli nám i ulici, abychom se nedostali do kontaktu s normálními lidmi, boční ulice hlídali vojáci. Viděli jsme jenom to, co nám chtěli ukázat. I když nás pustili na univerzitě mezi studenty, tak ti byli naučení, na co se mají ptát. Jeli jsme po silnici, v níž byly díry, a „shodou okolností“ se z pole vyrojily ženy a děti a silnici vydláždily kameny.

JAKO ROBOTI
Co bylo nejdivnější?
D: Lidi chodili jak roboti, nikdo se nesmál, nevíš, co je pravda, co je nahrané. Šílenej byl Dům dětí a mládeže a robotický děti. Lidé se nesmí volně pohybovat z města do města, takže se můžou těžko spojit a vzbouřit. A kdo ví, kolik přesně obyvatel tam žije, je tam taková bída, že nikdo neví, kolik jich zemřelo hlady.
Sangeun, ve světle současné situace na hranici mezi Korejemi – jak vnímá Jižní Korea KLDR obecně a jak právě v tuhle chvíli?
S: Je to rozpolcené. Od dětství nám ve škole říkají, že Korea je jeden stát, že jsme stále jeden národ, ale zároveň je Sever náš největší nepřítel. Jsme od 50. let stále ve válečném stavu, protože jsme uzavřeli jen příměří, ne mír. Korea je politicky velmi důležitý prostor a ten incident není jen o nás. Někteří lidé se bojí války, ale já myslím, že to není reálné. To prostě nejde. Máme stejnou kulturu, stejný jazyk, stejnou historii, nevnímám Severní Koreu jako cizí zemi. Nicméně nikdy neříkám, že jsem z Jižní Korey, ale že jsem z Korey. Mladí lidé ale moc nechtějí, aby se Koreje spojily. Mají pocit, že to není nutné, že se máme takhle dobře a KLDR by nás stála hodně peněz.
To je teda trochu kontraproduktivní propaganda.
S: A bylo to ještě horší. Do 90. let u nás po sobě vládlo několik generálů a do demokracie měla jejich vláda hodně daleko. Takže jsme sice byli demokratický stát oproti Severu, ale když se třeba v 70. letech nosily krátké sukně, mohla ti policie sukni změřit a když byla moc krátká, sebrali tě. Existovaly odposlechy, tajná policie. Takže ani Jižní Korea nebyla donedávna nijak moc svobodná země.

REÁLNÉ SPOJENÍ?
Dokážeš si vůbec představit, že by se ty státy spojily?
S: Myslím, že to chce hodně času, ale že to je reálné. Když jsme měli liberální vládu, vztahy se Severem byly mnohem lepší. Mohli jsme cestovat do KLDR, i když jen někam. Liberální vláda by byla mnohem ochotnější například investovat peníze do rekonstrukce KLDR, což by vedlo k přiblížení vlád. A musíme se přiblížit, protože Severní Korea je ve strašné bídě. Věříme, že když vytrváme v „sunshine policy“, bude se náš protivník cítit dobře a otevře nám dveře. Nicméně teď máme konzervativní vládu a jak vidíš, není to nic moc. Možná bychom jednou mohli vytvořit unii, jaká funguje třeba v USA.

A jak se žije v Koreji versus u nás?
S: Je tam strašně moc lidí, aut, hluk, spěch. Náročný školy. V Praze mám pocit, že jsem na dovolené, je tu fakt klid. Někteří Češi jsou trochu rasisti, máte dobrý pivo a je tu strašně levná kultura.