Kde se pivo vaří, tam se dobře paří

Jedenáctistupňový Máz popíjíme s kamarádem z Karlína už nějaký ten pátek. Pivo je to hutné, chutné. Když si dám potom Prazdroj, je to jako kdybych čistou vodu pil. Není tedy divu, že regionální značky vládnou; chutí, kvalitou i cenou. Chuť piva je věc jedna, budovaná image značky nicméně často mate.

Nedaleko Mnichovu Hradišti a Drápským světničkám se Svijany vaří už nějaký ten pátek, od roku 1564. V současnosti to tam ale vypadá jako kdyby předlistopadová brigáda šla o dům dál teprve nedávno. Kraj je plný opuštěných stavení a sadů s ovocnými stromy, které již mnoho neurodí. O práci tu taky asi zrovna nezavadí. O basy s pivem, které - vyskládány do vysokých komínů - připomínají věz v Pise, ovšem nouze není. 

Vzrostlý kaštan, jehož koruna se klaní prodejně s lahváči i obskurními suvenýry, je opásán pozvánkami na všemožné tancovačky a termíny výkupu kožek. Inu vesnický kolorit. K němu zřejmě patří i kýmsi odložené holínky. - Výjev, který za truchlivého podzimního počasí pošťouchne v pátrání po smyslu pomíjivého života.

Pomíjivé, ale hlavně opojné, je i pití piva. Co víc si vlastně přát, než když si člověk může dát "to svoje", chtělo by se říct hned u (pra)zdroje! Ve svijanské restauraci to ale v neděli po poledni vypadalo stokrát hůř než po funuse. Černou hodinku tu v tichosti držela obsluha i zakřiknutí hosté. Desku jídelního stolu pro změnu držel ve vodorovné poloze papírový ubrousek, kterým byla jedna jeho noha vypodložena. Inu vesnický kolorit.

Čert by vzal i ty plné popelníky a žoviálně-laxní přístup obsluhy. - Asi v sobotu večer "zapařili". Ale za to pivo, co se vaří jen o pár metrů dál, bych jim napařil... Kníže nebyl ani zdaleka tak mocný jako o dva stupně slabší Máz z Karlína (v tom se asi blíží Schwarzenbergovi) a kvasnicovou třináctku mi přecedili přes sítko, na které v Libni, kde jsem Kvasničák nedávno pil, zřejmě nemají.

Takhle nějak to dopadá, když se značky chopí někdo, komu na ní až tak nezáleží.