Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Against Me! - Transgender Dysphoria Blues

Je půlka ledna ledna, všechno se pomalu vrátilo do starejch kolejí, zbytek cukroví hibernuje v mrazáku a poflakování je zavřený do skříně na dlouhejch dvanáct měsíců. Minule to bylo ještě takový zamlžený ohlídnutí a pseudofilozofický chytračení o tom, jak občas naším viděním současnýho světa citelně smejká sentiment. A jestli je to jako špatně nebo dobře. Jestli hýčkat si tu citlivou stránku sebe sama je víc gay, nebo víc oukej. Dneska zase zpátky o muzice, jo?

I když ta dnešní deska má někde mezi tím punkovým řinčením taky takovej sentimentální lick. Against Me! nejsou uplně kapelou, kterou bych bezmezně miloval, ale jejich alba a o to víc koncerty jsou poctivý, bez samoúčelně přehrávanýho punk patosu. Proto jsem je měl vždycky rád, stejně jako třeba Alkaline Trio, a byl jsem hodně zvědavej, jak se do jejich nový nahrávky bude projektovat fakt, že frontman Tom Gabel před poměrně krátkou dobou oficiálně změnil jméno na Laura Jane Grace, kecky vyměnil za černý lodičky na jehle a džíny za sukni. Byl kolem toho celkem poprask a vlastně je to dost fascinující story. Dlouhý roky trvající genderovou dysforii nemohlo umlčet ani manželství s Heather a vlastně ještě víc eskalovala v totální zmatek se zjištěním, že Tom bude otec.

Chodit v cizím těle je dozajista dost peklo. Žít v cizím těle, co má uplně opačnou sexuální polaritu, je jako bejt v ředitelně pekla. Nebo ve strojovně pekla, analogie jsou celkem podružný. Prostě je to vostrý, frustrující, zmatečný a hlavně nepřenositelný. Lopata, co má nějakej závažnej a dlouhotrvající problém a přislušnou muskulaturu, jde prostě do hospody, vyhlídne si beránka a toho bez rituálu a skrupulí obětuje. Ale co když nejste plebej, docházej vám širší souvislosti, x-tý plány, povrchnost je jako lepra a navíc máte umělecký alter ego? Možná se z něčeho dá vyzpívat, vykřičet, vyhrát.

Poslední počin Against Me! se jmenuje Transgender Dysphoria Blues. Což už samo o sobě vypovídá o lecčems. A text úvodního a zároveň titulního songu je dost výmluvnej: “Chceš, aby si všimli otrhanýho lemu tvejch letních šatů, chceš, aby se na tebe dívali jako na jakoukoliv jinou holku, ale oni viděj jenom buznu“. Ne, není to ufňukaný a plačtivý kvůli nepochopení a odsouzení. Je to sarkastický, hořký a zároveň osvobozující. Místy trochu reflektující pořád ještě setrvávající zmatek, ale jinak pevný, smířený a odhodlaný. Koneckonců největší podporu měl Tom (dneska už Laura) od svojí manželky Heather, kapely, matky i bráchy, kterej řekl, že je mu fuk, co je, že ho/ji bude stejně pořád milovat jako svýho bratra. Načež dostal odpověď, že teď už jsou technicky vlastně bratr se sestrou, takže bude muset to sourozenecký názvosloví lehce přehodnotit. Což jenom podtrhuje humor a nadhled, kterej v tomhle genderovým nestandardu panuje. Ty vole, jednička s hvězdičkou.

Pochopitelně na Transgender Dysphoria Blues nejsou songy jenom s touhle tematikou, což dokladujou věci jako Obama Bin Laden As The Crucified Christ, FuckMyLife666, nebo svérázný love songy věnovaný právě Heather, jako je třeba Unconditional Love nebo Two Coffins, což je jasná dedikace (Two coffins for sleep. One for you, one for me. We'll get there eventually. In the dark of our graves our bodies will decay. I wish you'd never change. How lucky I ever was to see, the way that you smiled at me. Your little moon face shining bright at me. One day soon there'll be nothing left of you and me). Trochu morbidní, ale zároveň v kontextu věcí docela jímavý.

A hudebně? No, nebude to asi ta uplně nejlepší deska Against Me!, ale zároveň nic, co by dělalo ostudu či snižovalo kvantitativní průměr. Od typickýho melodickýho ‘driven‘ punku, přes ostentativní drzej rock až po springsteenovský vlivy, jakoby pro fanoušky The Gaslight Anthem, co se trochu víc rozdivočeli, tohle je dýlkou (deset tracků, každej kolem třech minut) i intenzitou zkušeně vyvážená kolekce songů do auta, iPodu i na mejdan. Nikdo nebude zklamanej a pokud se ještě jako bonus zamyslíte nad souvislostma a dáte si tu práci trochu vnímat texty, budete o jeden další kulturní zážitek bohatší. Myslím, že Transgender Dysphoria Blues je deska, ke který se sice ne často, zato ale rád budu vracet. A to se počítá. Sakra počítá!