"Jsem flamenco", hlásá v názvu nového alba Tomatito

„Jsem flamenco“, hlásá v názvu nového alba José Fernández Torres, alias Tomatito, jeden z nejlepších současných flamenkových hudebníků. 1.prosince přijede do pražské Hybernie ukázat, co obnáší skutečná kytarová ekvilibristika, fenomenální žonglování s tóny na území kombinovaných rytmů a harmonií pocházejících hned z několika kontinentů. Flamenco je prastarý hudební mix, který přežil zejména díky urputnosti španělských cikánů, a právě těmto „maestros“ vzdává Tomatito hold : mimo jiné na album přizval svého učitele Paka de Lucíu a společně vzkřísili polozapomenutou nahrávku se zpěvem dalšího velikána, Camaróna de la Isla (zemřel v roce 1992). Patrně počasí navzdory propukne v Hybernii pravá fiesta…
 
Jaký je podle vás hlavní pocit, který vychází z alba Soy flamenco?
Album vyzařuje atmosféru rodiny. Moje dcera, můj zeť, moji synovci….ti všichni se tam objeví. A i ti spolupracovníci, kteří do rodiny nepatří, jsou skoro jako mí bratři! Absolutní vrchol desky je pak pro mě skladba „El regalo“, kde jsme já a Paco de Lucía přidali hudbu k nevydané nahrávce Camarónova zpěvu. Nikdy jsem necítil jeho hlas tak živě. Nebyli jsme si jisti, jak to nakonec vyleze, ale myslím, že se ve výsledku přihodilo něco hodně spirituálního.
 
Vaše hudební kariéra napovídá, že býváte rád rozkročen mezi mnoha různými žánry. Dá se nicméně název Soy flamenco chápat jako potvrzení toho, že vaše srdce bije především pro flamenco?
Chtěl jsem učinit jakousi výpověď o tom, kde se právě teď ve své kariéře nacházím. Soy flamenco je způsob, jak připomenout sám sobě i mému publiku, že i přes všechna dobrodružství do ostatních hudebních sfér zůstávám věrný tomu, co jsem.
 
Album otvírá nádherná bulería, asi nejtypičtější flamenková struktura. Přistupoval jste k ní nějak speciálně?
Flamenco je záležitost stylu, techniky, a také stavu mysli. Je to podstatné i přídavné jméno a odkazuje nikoli jen k hudebnímu formátu s rozličnými harmonickými a rytmickými strukturami, ale i k přístupu. Flamencos mají cikánský způsob uvažování, ale flamencový pocit je také přítomen v dalších uměleckých formách a v životě jako takovém. Cokoli je svobodné a nespoutané, je flamenco! To je hlavní motivace pro skladbu „Soy flamenco“.
 
Jak už jste zmínil, na albu se objeví i hlas vaší dcery Mari Ángeles Fernández – je pro vás důležitá ona rodinná kontinuita na půdě flamenka?
Jak jsem řekl, album vyjadřuje rodinný pocit. Ano, samozřejmě, budoucnost flamenka je důležitá. Doufám, že mé děti, nebo alespoň někteří, ponesou pochodeň v pozdějším životě, zejména pak můj syn, který mě poprvé doprovází na turné. Také můj vnuk se začíná projevovat jako talentovaný tanečník – v sedmi letech.
 
Jak z vašeho pohledu přistupuje k flamenku mladá generace?
Neodpojují se z youtube, ani když je čas na jídlo….Nepřestávají poslouchat, zkoumat a sdílet různé soubory…otravuje mě, že nechtějí poslouchat rané flamenco, tradiční, ortodoxní kousky. Jejich referenční bod by měl být Camarón…bohužel jsou přesvědčeni o tom, že flamenco je prehistorie. To, co právě děláme, je rozhodně poděkování za to, co se udělalo dříve, vzdáváme hold starým mistrům.
 
Jsou v současném flamenku lidé, kteří vás i inspirují?
Na posledním filmu Carlose Saury jsem pracoval se zpěvačkou Niňou Pastori. Hráli jsme starou Camarónovu píseň a ona ji zazpívala tak nádherně, nijak ji nepředělala, ale přesto jí vdechla svůj vlastní styl. Obrovsky obdivuji El Potita, také La Tanu, která v tom filmu také zpívá s Pakem de Lucíou, báječná zpěvačka. Co se kytaristů týče, je jich hodně, například Moraítův syn Diego del Morao, Dani de Morón, Antonio Rey…dělají fantastické věci.
 
Už jste pracoval na filmové i divadelní hudbě, namíchal flamenco s mnoha jinými žánry, je vůbec něco, co byste chtěl ještě zkusit, nebo někdo, s kým byste rád spolupracoval?
V tuto chvíli jsem rád, že můžu pokračovat v čistě flamencovém duchu, v poslední době jsem si užil hodně různých spoluprací. Nicméně se těším na příští rok, kdy bych měl hrát s berberskými následovníky Mohameda Rouichy, marockého zpěváka a hudebníka. Miluju svobodu v jejich hudbě, je to svým způsobem velmi flamenkové. Byl jsem v kontaktu také s Danielem Barenboimem (argentinský dirigent a pianista, současný šéfdirigent operního domu La Scala v Miláně-pozn.red) ohledně jeho projektu West-Eastern Divan. Rád bych s ním něco udělal, ještě neodpověděl, ale je to člověk, kterého velmi respektuji.