Jiří Langmajer proti šedi (AKTUALIZOVÁNO)

Jiřího jsme zastihli v ne zrovna veselém období: po zranění páteře, které si přivodil při natáčení filmu Na vlastní nebezpečí, ho čeká už druhá operace, a na takovou věc se člověk příliš netěší… "Musím se nechat opravit," říká.

AKTUALIZOVÁNO: Jiří je po úspěšné operaci, od 23. prosince je v domácím ošetřování (dosud nemůže sedět) a my mu přejeme brzké uzdravení.

Jak člověk takovou situaci psychicky vydýchá? 

Musel jsem si nechat od doktora předepsat nový prášky na nervy a na spaní, abych to vydržel. Ještě mám spoustu práce. Třeba dneska tříhodinový představení v Příbrami, zítra dvouhodinový ve Viole, tříapůlhodinový představení Mefista a další. Je to trošku náročnější, než bych potřeboval.

Ale jediný, co umím, je hrát divadlo, nebo hrabat listí na zahradě. Když už se do něčeho pustím, dělám to do doby, než to úplně zkurvím, a nebo dosáhnu vytyčenýho cíle. Což znamená třeba shrabat úplně celou zahradu: hrabat čtyři hodiny a celou dobu už vědět, že druhej den budu muset k fyzioterapeutovi. Ale musí být shrabáno - nedokážu se prostě smířit s polovičatostí. 

Musí být těžký se sebou žít, když jsi takovej perfekcionista.

Spíš je těžký žít se mnou, já se sebou už nějak vydržím. Ostatní to maj podstatně těžší.

MÍSTO SNĚHU BLUE LIGHT

V čem hledáš útěchu, kromě toho hrabání listí?

Především v přírodě. Chlapi, co v mládí žijou asi desetkrát rychleji, než by měli, to tak asi maj. Okolo čtyřicítky se proberou a zjistí, že jsou stromy, voda, slunce, obloha, děti, sníh…

Jít na běžkách krajinou pro mě bylo před patnácti dvaceti lety sice něco běžnýho, protože jsem malinko sportoval, ale když jsem přišel z Plzně do Prahy, proskočil jsem na šikmou plochu a rázem byly místo sněhu "noční směny" v baru Blue Light. Takže teď objevuju zase ty krásy a uklidnění.  Dřív jsem se vyhýbal samotě, teď jsem schopen odjet bez nikoho na svůj malej baráček a ráno vyrazit na běžky. Ťukám hůlkama do větví, z nich padá sníh a já výskám. Je to bezva.

Ale mám na to strašně málo času.

Na internetu člověk najde spoustu informací o tom, v čem teď hraješ. Co bys mu poradil, co je nejlepší, co je sranda…?

Snažím se mít co největší záběr. Jako třeba od debilní pop music až po vážnou muziku, rock a jazz. Kdybych se soustředil jen na tu pravou část, která mě baví a naplňuje víc, musel bych děti poslat do otroctví. V tomhle státě to tak je. 

Abych tohle nemusel a nezešílel, jako jsem málem zešílel v době, kdy jsem pětkrát týdně umíral na jevišti Pod Palmovkou, mám ten levej blok. Úplně vlevo je showbyznys, kterým vydělávám peníze na to, abych mohl dělat to úplně vpravo. Mezi tím je rozprostřená široká škála představení v několika divadlech.

Takže hraju v muzikálech Dracula, Baron Prášil a Adéla ještě nevečeřela, za který jsem byl i nominovaný na Cenu Thálie. Letos moje účast v nich po třech letech končí. Tak jako před rokem a čtvrt skončila moje účast v Ordinaci v Růžové zahradě. I když si lidi dodnes myslí, že tam pořád hraju. A když jsem se dobrovolně vzdal dobře placené práce v zájmu udržení svého kreditu, musel jsem zároveň dobrovolně přistoupit na to, že budu denně hrát v divadle.

Pak nastupuje hraní v  komediích v Divadle Palace. Tam dělám jen s lidma, se kterýma chci, za podmínek, který chci, což je fantastický. Hrajeme hodně a je pořád vyprodáno - a každý představení je o poschodí výš. Za rok dva bych rád udělal pro Palace další představení.

Dál se vracíme Pod Palmovku - tam jsem byl léta v angažmá. Hraju tam klasickej repertoár: Mefista a Sofoklova Krále Oidipa. Kdybych nemusel na operaci, dosáhnul by Král Oidipus letos už 100 repríz.  A taky tam hraju Keana, toho hraju i v Příbrami. Pod Palmovkou jsem kromě Pravýho západu neodehrál nic míň než stokrát. Jsem na to pyšnej a zároveň si stejskám, že si to plně neuvědomujou lidi, který to divadlo vedou… a nebo si to uvědomit nechtěj.

Pak mám mezičlánek: hrál jsem v Dejvickém divadle v Hamletovi. To už je bohužel málokdy. A moje herecký a duševní Lurdy jsou Divadlo Viola. Tam mám za sebou tři inscenace.  Je pro mě zavazující, že jsem dostal možnost pokračovat v tom, co začal s Tomášem Vondrovicem Boris Rösner, se kterým se už bohužel nepotkáme. Ve Viole mi všechno to, co dělám a čím se tak vyčerpávám, dává smysl.

NÁPĚV V HLAVĚ

Zaujalo mě, jakej máš přehled o současný hudební scéně.

Omyl. Nemám přehled, akorát muziku intenzivně vnímám. Jsem z muzikantský rodiny, dokonce si zpěvem vydělávám, což je ode mě velká drzost… a bohužel to má právě stránky šedivosti. Pro mě je muzika strašně intenzivní součástí života, nemohl bych bez ní žit. Trávim spoustu času v autě, mám tam naladěnejch šest stanic: Expres, Radio 1, ty přepínám nejvíc. Pak Spin, Radio Ethno, Beat a Oldies. Kromě nich ještě zpravodajský stanice a rádia s vážnou muzikou.  Mám málo času chodit na koncerty a mám strašný propady v jazzu, ten mi schází hrozně.

Mám to tak, že když slyším něco dobrýho, nevím, kdo to je, ale pamatuju si ten nápěv a feeling. Proto si pak můžu dovolit mít chytrý kecy:-)

Jaký máš teď plány?

Chtěl jsem mít v lednu premiéru geniální hry Ošklivec, kterou mi nabídnul Karel Heřmánek, a točit debut s jedním mladým režisérem. Nic z toho se nebude dít - budu na nemocenský. Pan profesor, kterej mě bude operovat, říkal, že můj návrat mezi lidi bude záležet na tom, jak budu statečnej. Ale já po první operaci už vím, že budu muset mít taky štěstí.

text Jana 

foto Vladimír Charvát