Jiří George Hušek: Jak může průstřel hrudníku pomoci ke znalosti kung-fu

„Každej z nás má osud nějak předurčenej, akorát si to neuvědomuje. Když se kouknu zpátky, vidím, jak mě to pořád zkopávalo, abych se dostal tam, kde jsem dneska. Když se tomu člověk hodně bránil, tak ten kopanec musel bejt hodně bolestivej, aby se zase vrátil na původní cestu. Aby začal dělat to, co má.“
 
Takhle „jednoduše“ se život sifu (Výraz Sifu znamená učitel-otec. Tradiční učitel čínských bojových umění se totiž stará o své studenty jako by to byly jeho děti.) George Huška ale rozhodně neubíral. Prozřetelnost nebo vyšší síly (jak kdo chce) mu možná ukázaly směr, ale neučinily za něj zásadní životní rozhodnutí. Snad kvůli skromnosti a pokoře nechce přiznat, že za to, co v životě dokázal, vděčí hlavně svojí silné vůli, charakteru a odvaze říct ne. Ne totalitnímu režimu i vlastní slabosti za okolností, za kterých (by) to většina lidí dávno vzdala.

         I rodinu George Huška postihl tak jako mnoho jiných nástup komunistů k moci. Otce vyhodili z pozice náměstka v papírenské firmě a od té doby nemohl najít důstojné zaměstnání. Rodina se navíc dennodenně bála, aby si pro tatínka nepřijeli. Také příbuzným na vesnici sebrali i to málo, co měli… Lakonická slova George Huška režim přesně charakterizují: „Všichni přišli o všechno.“

Závan svobody v roce 1968 byl příliš krátký, už rok poté došlo ke krutému vystřízlivění. Do ulic vyšly protestovat tisíce lidí zrazených vlastní vládou, která ještě před rokem nazývala Rusy okupanty, a v srpnu 1969 jim už děkovala za záchranu komunismu. Ani George Hušek nehodlal jen tak přihlížet a přidal se k demonstraci probíhající v centru Prahy, která ale připomínala spíše válečnou zónu. Neprodyšná mračna slzného plynu, desítky tanků a obrněných vozů, tisíce vojáků a milicionářů. Vláda použila ty nejtvrdší prostředky, aby potlačila svobodný projev československých občanů. A byli tu čeští milicionáři, kteří stříleli do vlastních lidí. 

Společnost, která se nechala tak rychle zlomit, snad právě proto demonstrace ze srpna 1969 tak lehce vytěsnila z paměti, ačkoliv při nich zemřelo pět osob a stovky lidí byly zraněny. George Hušek si za účast na demonstraci vysloužil průstřel hrudníku. Štěstí v neštěstí ho potkalo díky neznámému dobrodinci, který ho naložil do auta a odvezl do nemocnice na okraj Prahy. Tam byl v bezpečí, pro zraněné, které ošetřovali v nemocnicích v centru, si totiž záhy chodila policie. V nemocnici ukrývali Huška týden, ale déle už nechtěli riskovat.

Riskovat nemínil ani on. Místo aby zamířil domů, ukrýval se další týden u kamaráda. „Domů jsem nemohl, strašně jsem se bál. Oni věděli všecko o každým a já věděl, že kdybych přišel domů, tak by s tím rodiče měli problém a mě by sebrali… Všichni se báli, celej národ se bál. Nikdo nevěděl, kdo je ten tajnej. Ale oni i normální lidi udávali,“ vzpomíná na nelehké doby a nemá o Češích žádné iluze: „Mezi Čechy je spousta sviní.“

Situaci vyřešil rázně – bez rozloučení s rodinou, bez peněz i kontaktů a s ochrnutou pravou rukou, památkou na neznámého milicionáře, utekl do Rakouska. Na rozdíl od většiny svých spoluobčanů se nenechal zkorumpovat vidinou relativně pohodlného života a řekl ne strachu, nesvobodě a všeobecnému marasmu. 

        Skončili bez prostředků, bez znalosti jazyka, často úplně sami uprostřed cizí země, sužovaní „emigrantskými sny“, ve kterých se znovu ocitali v socialistické vlasti, odkud nemohli uniknout. Příběhy utečenců se podobají jako vejce vejci. George Hušek nebyl ve Spojených státech, kam z Rakouska odjel, výjimkou. Začínal v New Yorku v podřadnějších zaměstnáních, ale postupem času se díky píli a schopnostem vypracovával na stále lepší a lepší pozice, aby se dostal až na místo technika na Stanfordu. Uprchlíků, kteří se takto vypracovali a dosáhli v nových vlastech úspěchů, také není málo. George Hušek se od nich lišil jednak svým zraněním a jednak cestou, kterou si zvolil, aby ho překonal.  

Sám by možná řekl, že mu do života opět zasáhla prozřetelnost. Nebýt postřelení, nikdy by si nenašel cestu do sanfranciské Kung Fu školy a nestal se jedním z mistrů Tai Chi a Kung Fu… „Já bych z Československa nikdy neodešel, kdyby nebylo toho incidentu. To byl jeden z těch kopanců, který jsem musel dostat. Abychom v životě něco změnili, musí se naše situace stát nesnesitelnou. Proto nastávaly v mým životě takový nejhorší chvíle, kdy jsem si říkal: Proč zrovna já?“ Uvědomoval si, že ochrnutou ruku musí rozhýbat. Kung Fu vycházející ze čtyři tisíce let staré čínské kultury se mu zdálo jako dobrá volba. Kung Fu vyučované přímo čínským mistrem si jako způsob rehabilitace zvolí málokdo a málokdo tradiční čínský dril vydrží. Lépe řečeno, nevydrží ho skoro nikdo. 

Když Jiří Hušek zaklepal na dveře jedné z desítek Kung Fu škol, které tehdy v Mecce bojových umění San Francisku fungovaly, asi nevěděl, co ho přesně čeká. Dostalo se mu také hned příkré odpovědi: „Přijď příští týden!“ Hušek to udělal a dočkal se znovu jasné odpovědi: „Přijď příští týden!“ George se nedal odradit a za týden skutečně přišel. Odpověď? Stejná jako v minulých týdnech. To už se Hušek ozval a vynutil si, aby ho vpustili dovnitř. Na výzvu učitele, aby předvedl, co umí, ukázal základy, které se předtím naučil v Los Angeles. Reakce se příliš nelišila od dřívějších: „Garbage! Přijď příští týden!“ George Hušek přišel a nastoupil na cestu, která trvá už čtyřicet let a zásadně změnila jeho život.

Každý den trávil tři až čtyři hodiny v tělocvičně. Vedle toho samozřejmě pracoval a osm let ještě chodil do školy. V praxi to znamenalo pět hodin spánku denně a po celá desetiletí strávená ve Státech téměř žádné volno. Samotný trénink by Evropanovi připomínal asi spíš galeje: „Učitel ukázal tříčtvrteční rychlostí tři pohyby, nikdy ne víc než třikrát, a odešel. Tys to zkoušel a on třeba za týden nebo za měsíc přišel a ukázal ti buď to samý, nebo nějaký tři další pohyby a tys nechával louže potu na podlaze a snažil se cvičit, jak nejlíp to šlo… V životě jsem neslyšel, že by sifu někoho pochválil, vůbec nikdy.“ O tom, že takovou výuku vydrží jen ti skutečně nejlepší, svědčí i to, že Huškův sifu (třebaže je považován za jednoho z nejlepších na světě a jeho školou prošly tisíce žáků) má dnes jen kolem deseti studentů…  

Ve škole se ale jen necvičilo, každý den po tréninku se sedělo a debatovalo a tehdy se také Hušek podle svých vlastních slov naučil nejvíc o čínské kultuře, filozofii i o tom, jak se správně chovat. „Nejdůležitější v bojových uměních byl morální aspekt. To, jak někdo zacvičí, je druhořadé. Prvořadé vždy bylo, aby student měl ty nejlepší morální hodnoty, a podle toho také učitel studenty vybíral.“ Když sifu nemá někoho rád, nic mu neukáže. „Oni chtěli vědět, jestli opravdu chceme cvičit. A člověk si to musel zasloužit, musel si to vydřít. Koupit se to nedá.“ 

Škola Mantis Kung Fu neukázala Huškovi jen životní směr, nahradila mu chybějící rodinu, bylo to místo, kam se mohl uchýlit kdykoliv, když nadešly těžké chvíle… Dřina nebyla nadarmo, v 80. letech už byl sám na takové úrovni, že si otevřel v Santa Cruz v Kalifornii vlastní školu, která funguje dodnes. Po letech tvrdého cvičení navíc dokáže hýbat dříve ochrnutou rukou zcela bez problémů. 

George Hušek se koncem 90. let vrátil do vlasti a vede tu školu Tai Chi. Bohužel návrat do Čech mu připravil i neveselé chvíle a on opět musel říci jasné ne. Tentokrát všudypřítomné korupci – od úplatku za stavební povolení po úplatek za akreditaci pro své neziskové aktivity (pracoval mimo jiné s nemocnými s roztroušenou sklerózou). Jiří Hušek se přesto nepodvolil. V Praze si otevřel novou školu a je tu spokojený. 

Ze situace v Česku ale jinak vůbec šťastný není. Léta nedemokratického režimu podle něj způsobila, že naší společnosti chybějí dobré vzory. „U nás v Kung Fu máme v každé tělocvičně oltář s obrazem generála Kwan Kunga. Je to náš vzor, symbol čestnosti, přímosti a neúplatnosti, ukazuje nám, co je správné a jak bychom se v životě měli chovat…“ Sifu George Hušek by ho určitě nezklamal.

 
Autorka: Alžběta Medková
psáno pro projekt Galerie NE, http://galerie-ne.cz