Jiří David pro protišedi.cz tentokrát z Tibetu

Nebyly to pro mne vůbec snadné chvíle, kdy jsme ve čtyřech lidech (Jiří Straka, jeho manželka Aquin a její kamarád, mladý umělec Paul,  pravým jménem Cou Fan, který naší výpravu po celou dobu bude videem dokumentovat) vyráželi západně na 2000 km výlet do východního Tibetu (Sicang). Samozřejmě jsem se na něj hodně těšil a byl plný očekávání. Bohužel den předtím mi v Čechách zemřela maminka a tak, kromě velkého smutku, jsem si silně frustrován uvědomoval, že se již nedokážu z Číny přemístit na její rodinné rozloučení... (s rodinou jsem naštěstí spojen tak zvaným zdejším Wechatem,což nám umožňuje i skoro denní videohovory, pokud funguje wi-fi).
Na vlakové nádraží jsme dorazili před 15 hod. Většina neuvěřitelně dlouhého vlaku měla lůžkovou úpravu,kde každé kupé jich mělo 6.Kromě první třídy,kde jsou 2 a kupé je na rozdíl od zbytku vagónů uzavíratelné. Vlak byl zcela narván,lidí se mezi sebou různé postrkovali, než se trochu na lůžkách umístili. Čekala nás totiž 16hodinová jízda do Langcou.
Vagóny skoro nepřetržitě projížděl servis nabízející dostupné jídlo, přestože měl vlak i svůj jídelní vůz.V podobných nočních přejezdech, nebo přeletech, nikdy nedokážu usnout. Což se opět potvrdilo,umocněno emotivními myšlenkami na maminku. Jistě jsem však opakovaně jakoby propadal do spánkových chvilkových mdlob.
VZHŮRU DO KLÁŠTERA
V 7 ráno jsme dorazili do hlavního města provincie Kansu (3 a něco miliónů obyvatel). Samotná provincie má 20 miliónů. Po vydatně snídani (zdejší vyhlášené nudlové polévky - zatím jsem si ani po třech týdnech ještě na tyto snídaně nedokázal přizpůsobit) jsme navštívili Jiřího budhistickeho přítele, který nám, po obědě, zařídil auto do Labranku (3 hodiny jízdy do výše 3000 metrů nad mořem), kde se nachází největší klášter  školy gelugpa budhismu, založený v 15. století. Kladou důraz na logiku, disciplínu, na rozdíl od staré budhistické školy nedodržují celibát. Ubytovali jsme v malém vyzdobeném hotýlku, jež měl překvapivě funkční wi-fi (což jsem později velmi ocenil). Druhý den absolovovali velkou obchůzku kolem velkého kláštera, spolu s desítkami Tibeťanů, kteří po této cestě roztáčí stovky modlitebních mlýnků. Většinou jsou to tváře velmi výrazně ošlehané a podobající se indiánům z Peru. Zvláště když jsou velmi obdobně oblečení a nosí skoro identické klobouky.
 
TISÍC POKLON
Rychlá cesta kolem kláštera při roztáčení mlýnku jim trvá cca jednu hodinu. Mnozí ji za den vykonávají vícekrát, až dvacekrat. Tyto cesty i skrze zastavení při modlitebních poklonách vždy věnována blízkým (živým i mrtvým). Jsou však i jedinci (já zažil dvě mladé ženy), kteří tyto cesty absolovuji tak, že vykonávají podél kláštera takové poklony,kdy si vždy lehají břichem na zem (na dlaních mají prkýnka,aby si je nepodřeli) a v podstatě metr po metru se posouvají - sepětí rukou nad hlavou, na prsou, leh na zem, vztyk a znovu a znovu, stovky, tisíce poklon, než takto "obejdou" obvod kláštera. Často vícekrát. Nedovedu si představit, jak moc vysilující je tento jejich výkon. Zdejší mniši každé ráno dělají těchto poklon (na jednom místě) 500 až 1000!
Odpoledne jsme vyrazili do blízkých hor (ke zbytkům dávného kláštera, 3500 metrů vysoko. Všude jsem samozřejmě s sebou vláčel onen 8kilový žulový kámen z Pekingu a situoval ho opět do různých pozic a fotil.
POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ
Okolní hory jsou přitahující svou zvláštní skladbou tvarů, roklí a pod., a to jsem netušil, co mne čeká následující den, kdy jsme se vydali autem asi hodinu cesty jiným směrem. Zde se zjevilo až neuvěřitelné panorama strmých skalisek, vysoko, na 3600 metrů, nádherné, fascinující.Navíc se zde nachází posvátná Džakar, jeskyně bílých útesů. Podle tradice zde meditoval Guru Padmasambhava. Význam jeskyní potvrdil v mongolské době Phaspa. Za Kublajchána měl titul Učitel státu. V jeskyni se v kamení nachází otisk ruky,jednoho převtěleného lamy. V blízkosti vchodu do jeskyně,zrovna žijí v ústraní mnišky a uvnitř jeskyně, jež má asi kilometr, jedna z nich právě provozovala výše popsané poklony.V jeskyni jsem zapálil oheň za maminku (nejsem nijak náboženský vyhraněn,ale prostě jsem ji tuto chvíli věnoval, neboť ten den (sobota) se s ní má rodina napisledy loučila. Je těžké slovy popsat celou tamní až magickou scenérii.
Další den,jsme navštívili zázračného léčitele (85letého mnicha s velmi laskavou, usměvavou tváří), obdrželi po "tepovém vyšetření" (někteří z mnichů doposud umějí skrze toto vyšetření, jež rozlišuje až pět lidských úrovní tepu určit, co vám chybí, od banalit až po zásadní zdravotní stavy těla) příslušné bylinné a i jiné medikamenty.
 
POD KOLA BEZ PRAVIDEL
Jen na okraj, většina mnichů v Labranku má své mobily a jezdí i po Labranku taxíky. A když už jsme u aut a dopravy, tak tam je naprosto živelná, nechápu, že denně nesbírají z ulic hromady mrtvých, nebo neodtahuji desítky bouraček!? Všichni jezdí úplně šíleně, bez blinkru se v klidu předjíždí přes dvě čáry, na červenou, chodci doslova skáčí pod kola aut, nic neplatí, žádná pravidla, neustále se na sebe troubí,ale vlastně ne zle, spíše na sebe předem upozorňují a nejsou nervní a agresivní, nikdo na nikoho neřve, nenadává. Navíc když se vyjede kousek za Labrang, jsou snad na každých 1000 metrů radary a kamery. Většina na to však úplně kašle. V centrech větších měst už blinkry používají a chodci víceméně chodí přes označené přechody...(
Poté jsme se vypravili do stepi za pastevci. Labrang a okolí je vyhlášený nejlepšími jogurty daleko široko - z jačího vydatného mléka. Což nám rádi pastevečtí sourozenci, ke kterým jsme dorazili, nabídli. Vždy posypané trochu cukrem. K tomu uvařili zdejší čaj, jež se, jak jinak vaří s jačím mlékem a do kalíšků se předem dává kus zdejšího kvalitního, žlutavého másla. Zkusil jsem, ale nevypil, jogurt však snědl (byl skvělý, i když extra tučný, což je v těchto stepních, celoročně drsných podmínkách důležité). Ostatně jídlo obecně je zde všude na vysoké úrovni, kdy i skromná, malá restaurace, by byla skrze podávané jídlo v Praze vyhlášeným podnikem.
Z Labrangu jsme po několika dnech vyrazili zpět, ovšem přes Klášter Pinling-s, který vznikl na hedvábné stezce ve čtvrtém století. Je pokládán za nejstarší z pěti největších skalních chrámů Číny. Výzdoba pochází z čtvrtého až čtrnáctého století. Je zde i fascinující socha sedícího Buddhy (vysoká asi 60 metrů), a socha ležícího Buddhy (Buddha v perinirvane)z období dynastie severní Wei z pátého století. Klášter fungoval asi do 15. století. V údolí nad ním leží tzv. Horní klášter ( Šan-s) založen ve čtvrtém století. Ve svém cestopise ho zmiňuje Fa Sien.
Po opuštění spodního kláštera byl stále v provozu a později v 18. století se dostal pod správu kláštera Labrang (školy Gelugpa tibetského budhizmu). V okolí jsou i jeskyně z výzdobou z doby dynastie Tchang (asi 8. stol.). Díky Jiřího budhisticke známosti, jsme se mohli v horním, malebném, harmonickém klášteře jednu noc, ve velmi prostých podmínkách, najíst i přespat. Musím připomenout,že do tohoto kláštera jsme sjížděli divokými serpentinami (normální auta tudy nejezdí), naprosto krkolomnou, úzkou prašnou cestou, kde půl metrů od kol našeho auta, jež řídil tamní mnich, se propadaly hluboké, nedohledné strže. Zdálo se mi, že se musíme každou chvíli zřítit do těchto hlubin. Už jsem dlouho nezažil takový fyzický strach.
Zdejší kopce jsou tvořeny mnohasetmetrovou usazeninou okrové spraše, jež sice působí kompaktně, ale má svou křehkost, snadnou pomíjivost, zvláště při každoročních přívalových deštích.
 
NEKONEČNÁ PŮLHODINA
Ráno začalo bohužel, a na tuto dobu i nezvykle, pršet. Museli jsme tak urychleně nastoupit do mnichova auta, abychom mohli vůbec po zmíněných, nebezpečných stezkách, vyjet zpět. Déšť evidentně tuto cestu dokáže velmi rychle zneprůjezdnit. I tak už jsme dost kriticky občas klouzali k okrajům propasti a přiznávám, že jsem tu "nekonečnou" půlhodinu jízdy byl připraven kdykoliv z auta vyskočit.
Mnich však vše naštěstí zvládl a dopravil nás ke svému synovci, který s námi dorazil v podvečer na nádraží Lang-cou. Ve 21 hodin jsme tak mohli zdraví, unaveni a já osobně i plný těžko přenositelných zážitků nastoupit i se "svým" kamenem zpět na 16hodinovou jízdou vlakem do Pekingu. Za několik dní jsme tak urazili více než 4000 kilometrů a byli v nadmořských výškách ke 4000 metrů.