Jiná literatura

Literární žánry připomínají ruské panenky, matrjošky; vyndáš jednu z druhé a jsou to všechno literatury, jako panenky, podobné si navzájem, ale každá jiná. Vlastně odpovídají i tomu, jak vnímáme život (jako komedii a tragédii, například), a určitě na ně má vliv způsob, jakým vyprávíme příběhy, o sobě i o ostatních. V tomhle kontextu uvažuju o samizdatu,protože literatura nebyla jenom fenoménem zprostředkování. Všichni spisovatelé, kteří si jako médium zvolili literaturu, si museli vymyslet nový způsob psaní, i kdyby měli svoje psaní rozdělit do menších částí.
Jedna odbočka od tématu (promiňte mi): Můžeme vidět, že všechno, co vytvořil člověk, nebo všechno, co není příroda, už někdy prošlo představivostí lidí; když se podíváme pečlivě, první "svět", ve kterém žijeme jako děti, je přesně "svět" představivosti (výchova pomocí vystavování dítěte představivosti může zásadně ovlivnit kreativního dospělého) - představujeme si, potom tvoříme, a potom se můžeme vrátit k představivosti a tak dále.
Samizdat byl vytvořen, aby napájel představivost lidí, jejichž realita byla redukována politickým systémem. Samizdat mě zajímá, a obzvlášť ten český (víc než ruský nebo polský), protože mým prvním kontaktem s ním byly knihy Ivana Klímy a Václava Havla. Samizdat vytvořil druh textu, který je sice podobný každému žánru, který známe (ať už jde o literaturu faktickou nebo fiktivní), ale přitom se od nich liší. Myslím tím, že je to text, který byl napsán přesně za tím účelem. Veskrze se zdá, že jsou to texty silnější než normálně, povídka od Klímy není povídka, kterou známe, Havlovu Moc bezmocných nejde jednoduše nazvat politickým projevem nebo esejí; jsou to texty, které neplýtvaly slovy; slovo psané pro samizdatový text má tolik síly, protože když nemáte svobodu nebo prostor k vytvoření textu v rozsahu, jaký potřebujete, musíte volit slova s takovou opatrností, že se text stane velmi silným. Samizdat je skvělá škola pro naší dobu webových textů, slovo se dnes ironicky stává "samovydávaným", je něčím, co může v dnešní webové době vytvořit kdokoliv. Jako někdo, kdo sám píše, mě samozřejmě nejvíc zajímá literatura, ale nejen ta. Zajímá mě i představivost.
 
Vzpomeňte si na tu odbočku uvedenou výše. Jsme ponořeni v představivosti, potřebujeme ji. Bez reality, kterou nedokážeme pochopit neob s realitou užší, než na jakou jsme byli zvyklí, se naše představivost stane tak chudou, že nevidíme cestu vpřed. V dobách samizdatu bylo všechno, co potřebovali lidé sdružení kolem něj, myslím čtenáře, spisovatele, opisovače, všechno, co potřebovali, bylo znát přesnou realitu, nebo co v té realitě dělat, a z tohoto důvodu potřebovali zlepšit svou představivost - aby byli schopní udělat analýzu sama sebe a zkusit zase přemýšlet čistě.
 
Literatura pracuje se skutečností na základě podobnosti a rozdílů, a když je to konečný proces představování si nebo přemýšlení (nebo víc, samotného žití), můžeme tím získat způsob, jak uvažovat v našich životech, cestu kupředu, kterou můžeme vidět, nebo si ji alespoň představovat. To bylo přesně to, co samizdatová literatura dělala v té době. Pak je samizdatová literatura důkazem, jak moc potřebujeme představivost (nebo představování si), abychom mohli dál žít.