V pátek pozdě k ránu jsem se vrátil ze závěrečného večera festivalu Jeden svět – večírek v Lucerna Café, které bylo naplněno roztančenými organizátory, autory dokumentů a šťastlivci, kteří získali na záverečný večer pozvánku, prostě nešlo opustit.
Člověku v tísni se podařilo dotáhnout do skvělého finále festival, ve kterém mohli bdělí návštěvníci velmi rychle propadnout tomu, co je na jakémkoliv povedeném festivalu obecně to nejsilnější – totiž vnitřní proud festivalu, který strhává s sebou, nadchne a pak nechá už jen na návštěvníkovi, nakolik se nechá unášet.
Výjimečnost Jednoho světa je v jeho obsahu - skvělý výběr filmů týmem pod vedením Hany Kulhánkové dal možnost nahlédnout pod pokličku pozlátka současného světa. Že se tam skrývá přemnoho svinstva, tuší většina z nás (ačkoliv se najdou stoupenci jemně řečeno pošetilého světonázoru, že vše je vlastně v pořádku – dokonce v tom nejlepším v dějinách vůbec). Proč by ale někdo vůbec měl absolvovat něco takového? Cožpak není každý z nás alespoň občas, když už ne denně, s nějakým svinstvem konfrontován?
NADĚJE JE
Hledání odpovědi, kterou podle většiny návštěvníků asi ani není třeba vůbec řešit, je možná důležitější, než se zdá. Zejména pro organizátory, kteří každým rokem sledují návštěvnost a snaží se oslovovat stále širší obecentvo. Za odhalením zvěrstev, která byla a jsou páchána na lidech a přírodě, těžko představitelných problémů, s nimiž se někteří potýkají kvůli tak soukromým věcem jako je sexuální orientace, nebo nezodpovědnosti nadnárodních firem a globálního businessu, se vždy skrývá to, co je v dnešní (a koneckonců i v jakékoliv jiné) době skutečně to podstatné – totiž naděje. Reálná lidská naděje, která není umělým útěkem před realitou, jako je tomu v showbusinessu, ale naopak jde o hmatatelnou naději ve skutečném světě. Probouzejí ji velké příběhy lidí, kteří se nevzdali a bojovali třeba proti větrným mlýnům, vývoj k větší toleranci různosti (třeba té sexuální), neochota podřídit se diktátorským režimům, statečnost, se kterou lidé po celém světě hájí zájmy slabších a mnoho dalších momentů, které lze v dokumentech najít.
KDY JINDY NEŽ TEĎ, KDO JINÝ NEŽ (I) TY!
Díky doprovodným akcím, soutěžím a úzkou spoluprácí se školami se daří přivádět k tématům filmů Jednoho světa asi tu nejdůležitější cílovou skupinu – středoškoláky a studenty. Skvělým nástrojem pro šíření je také program Promítej i ty (http://www.jedensvet.cz/pit/ ), ve kterém má každý možnost stát se šiřitelem dokumentů nejen z letošního ročníku festivalu.
SVOBODA A BESSER: ROZPAKY MÍSTO CHARISMATU
Vyhlášení vítězných filmů nezapadlo mezi bezbřehou šeď nutných slavnostních večerů. Bylo tomu tak jednak díky moderátorům – Martinu Duškovi a Ondřeji Provazníkovi, autorům úspěšného dokumentu Ženy SHR. S nenuceným vtipem vítali na pódiu zajímavé hosty (autory dokumentů, produkční či organizátory) i politiky - primátora Svobodu, který opět vytáhl citáty velkých myslitelů z předminulých století a opět vzbudil jen rozpaky, a ministra kultury Bessera, jehož pokus o vtip, který mohly pochopit jen tři osoby v sále (otázka na moderátory, jaký je rozdíl mezi nimi a festivalem Jeden svět, která mířila na jejich minulé shledání na jiném filmovém festivalu) a jednak díky svižným ukázkám vítězných filmů ve spojení s dobrým obsahem hodnocení porot i prohlášení vítězů.
MORÁLNÍ AUTORITA DO PREZIDENTSKÉHO ÚŘADU
Člověk v tísni tedy opět prokázal, že je jednou z nejlépe fungujících nevládních organizací nejen v Čechách, ale i v celém středoevropském regionu. Že se rozvíjí a dělá smysluplnou činnost, která míří k jádrům problémů. Je přitom nutné neustále poukazovat na konkrétní osoby, které celou organizaci táhnou, a mezi nimi na tu nejvýraznější - zakladatele Šimona Pánka. Člověka, který pro činnost organizace prošel jak čínskými věznicemi, tak kancelářemi nejvlivnějších lidí planety (jako např. finančníka, známého filantropa a zakladatele Open Society Fund George Sorose).
Čeká nás volba nové hlavy státu a mě se během předávání Zvláštní ceny Václava Havla, kterého se pro indispozici pana prezidenta ujal právě Šimon Pánek, před očima znovu vynořil rozhovor s Václavem Havlem, který přinesl Respekt před uplynulými sněmovními volbami. Pan prezident v něm označil za vhodného kandidáta právě Šimona Pánka. Tenkrát jsem to přešel bez větší pozornosti, ale tentokrát mi došlo, jak smysluplný návrh to je – těžko říct, jestli se v Čechách najde druhý člověk s tak širokými mezinárodními kontakty a uznáním pro práci v oblasti humanitární pomoci. Hlavně je však osobností, jejíž jméno samo o sobě může sloužit jako měřítko morálních hodnost společnosti.
Volba prezidenta už možná bude napříště přímá – možná že český volič konečně půjde po skutečné kvalitě a Pánek najde odhodlání pro kandidaturu. Jestli se nemá naše společnost nadále propadat do bahna (a hrozí, že se nad námi brzy začne jeho hladina zavírat), je potřeba změny. Jeden svět nastavil zrcadlo a my v něm teď můžeme detailně hledat odpovědi, jak na to.