Jan Spálený: Jde o emoce a komunikaci, to ostatní jsou jenom kulisy

Nedávno čtyřiasedmdesátiletý veterán klubových scén a nahrávacích studií Jan Spálený letos vydal novou desku Terčino milé údolí. Koncertní záznam natočený v létě v podhůří Novohradských hor je prý jeho poslední live deskou. O tom, jak se mu žije v období bilancování, Jan Spálený vypráví v rozhovoru natočeném po předvánočním koncertě jeho tria na zámku v Nelahozevsi. /GALERIE/
 
Hrajete na samých pěkných místech – zámek Nelahozeves, tvrz v Terčině údolí... Vypadá to, že si je vyzobáváte jako rozinky...
Terčino údolí jsem si vybral k nahrávání desky protože to je moje osudové místo. Vrátil jsem se tam po sedmdesáti letech. Nelahozeves – tu si vybrala paní pořadatelka, která se byla právě v Terčině údolí podívat na natáčení živé desky.
Vydavatel mi nabídl, že si mám vybrat nejmilejší místo v republice. Tak jsem říkal, že se chci vrátit do brány Novohradských hor, kde jsem byl po válce v těch nejdivočejších letech – za odsunu Němců. Bylo to velmi dramatické a ošklivé. Z obou stran, z té německé i české.
 
Jak jste se tam tehdy dostal?
Já tam byl jako čtyřletý kluk s tátou, který se zrovna vrátil z Bergen Belsenu. Tehdy byli odsunuti také němečtí zemědělští dělníci, a proto tam byli i vězňové z koncentráku, kteří byli na tom fyzicky ještě relativně použitelně. Byli tam na práci s dobytkem a úrodou.
Pro mě to ale byl velmi pozitivní zážitek, na mě tam byli všichni hodní. V té době a v té lokalitě, ve velkém konfliktu, mě všichni rozmazlovali. Jedni, druzí i třetí měli jediné teritorium, kde se sešli ve všem – to byla zvířata a děti.
 
A celé ty roky jste tam mezitím nebyl?
Byl jsem tam párkrát hrát, ale až v dospělosti mi 'bouchly saze' a rozhodl jsem se, že se tam vrátím. Pravděpodobně tam úplně přesídlím, láká mě celý ten region – šev mezi rovnou Třeboňskou pánví a Novohradskými horami. Kam strčíte nos, tam je to krásný. Když chcete být s lidmi, tak jste s lidmi, a když chcete být sám, tak jste celý týden sám a nikoho nepotkáte. Já jsem tam každý rok nejméně měsíc a chci tam být ještě víc. Jsem tam šťastný a líbí se mi tam.
 
Říkal jste, že je to poslední živá deska...
Dokud můžu, tak ještě asi budu hrát, ale měl jsem pocit, že je to pro mě mimořádný bod. Je to uzavření celé éry od devětapadesátého roku, kdy jsem začal hrát.
Předtím jsme natočili živou desku ve Skocích u Žlutic, což je zase taky pohraničí, vybydlené a odsídlené. Koncert jsme tehdy nahráli v rozbité katolické katedrále a čtyři roky na to jsem se rozhodl, že ta poslední bude v Nových Hradech. Natočili jsme tam asi tři hodiny muziky a na CD z toho vybrali osmdesát minut. Nejsou tam jenom největší hity...
 
Album jste nahráli jen v triu – hrajete pořád taky s ASPM?
Hraju obojí - simultánně vedle sebe a rozdílné věci pro trio a pro kvintet. Jen teď na konci roku máme tři koncerty, v obou obsazeních.
 
Co děláte, když zrovna nehrajete?
Mám koníčka, kterému se trošku věnuju, když mám čas – modelařím, stavím si letadla a lítám s nimi. A bydlím na venkově, kde je pořád něco na práci. Ale většinou si hraju aspoň doma a snažím se věnovat tomu, k čemu jsem určen.
Zajímá mě to, co dělám.  Zajímají mě lidi kolem, a ti mají ku podivu pořád stejné potřeby, i v téhle dramatické době. Zásadní věci jsou komunikace a emoce, z těch lidi žijou. To ostatní jsou jen kulisy – někdy dramatické, ale pořád jenom kulisy.