Jan Nálepa: Česká umělecká scéna? Z toho by mohl být dobrý sitcom

 
 
Sám sebe považuje za multimediálního umělce a jeho práce to dosvědčuje. Pod jeho rukama vznikají sochy, světelné performance, 3D animace i videa. Jeho tvůrčí mysl se nezastaví ani před něčím takovým, jako je neviditelná socha. Jan Nálepa patří mezi nadějné umělce čím dál pestřejší české mladé umělecké scény a v budoucnu o něm pravděpodobně ještě uslyšíme. Jako jeden  ze dvou Čechů byl přizván ke spolupráci na projektu ISWA(Immersion in the Scince Worlds through Arts), propojujícím vědu s uměním, který se konal v grenobelském Synchrotonu - v jednom z největších vědeckých nástrojů na urychlování částic v Evropě. Spolu s dalšími umělci se nyní účastní projektu Nanopolis v budově Nové scény Národního divadla.
Tvá umělecká práce je hodně rozmanitá, co pro tebe vlastně představuje umění?
 Na tuhle otázku asi nikdy nebudu umět pořádně odpovědět. A možná bych ani tak hodně subjektivní věc definovat neměl… Nicméně je to pro mě asi z části způsob přemýšlení nebo tvoření, který úplně nezapadá do běžného fungování společnosti, ale přece jen tam má důležité místo.
Dnešní vnímání umění je extrémně diverzifikované. Co pro tebe je a co už není umělecké dílo?
To je hrozně těžké. Myslím, že to je otázka, nad kterou se musí spousta lidí hodně hádat. Já to nechci škatulkovat. Občas si říkám, že mi přijdou některé věci víc jako umění než to, co je oficiálně za umění považováno.
Co je teda tím směrodatným „uměleckým“ signálem?
Jednou jsme ve škole řešili kauzu, kdy se neznámá skupina umělců tajně vykálela před práce Milana Knížáka v Národní galerii. Na konci vyučující došel k tomu, že nešlo o uměleckou performanci, protože to bylo anonymní a bez veřejné prezentace. Ale pouze toto kritérium nemůže umění definovat. Já osobně mám rád díla, která ve mně vzbuzují emoce nebo mi prostě zůstanou v hlavě a donutí mě nad něčím přemýšlet. V podstatě pro mě zprvu není směrodatné nic. Některá díla potřebují specifický způsob vnímání, proto je občas dobré, když k nim člověk přistupuje nezaujatě, aby je mohl rozklíčovat. Některé věci je zase velmi obtížné vůbec pochopit, natož ocenit, bez dobrého výkladu.
 
Jaké umění děláš, na kterou jeho oblast se zaměřuješ?
 Já většinou čekám, co mi to nabídne, nemám specifický zájem jen o něco. Umění je velmi pestré a mně se nechce zaměřit na určitou oblast. Jsou sice umělecké techniky či disciplíny, které mě obecně baví míň, nebo jim moc nerozumím, ale i mezi nimi jsou věci, které mě oslovují, a proto se snažím i je pochopit.
V současnosti se ale nejvíc věnuju multimediálním instalacím, kde kombinuju video, zvuk a objekt. Dříve jsem se zase zaměřoval spíše na generovanou grafiku a zvuk.
 
Která část tvůrčího procesu je pro tebe nejzajímavější?
Mám rád, když se při práci něco dozvím nebo naučím, což se většinou děje v prvních fázích tvoření, kdy člověk shání potřebné informace, aby dílo domyslel a mohl přejít k realizování. Baví mě celý ten proces uvažování a zhmotňování myšlenek. Co se třeba konkrétně technik týče, tak rád využívám digitální média, protože s jejich pomocí může člověk docela jednoduše zrealizovat věci, které by bez digitálních technologií dělal mnohem složitěji, ať už chce realizovat film, hudbu, grafiku nebo i sochu.
Co je pro tebe jako pro umělce nejdůležitější?
 Uff. Nejdůležitější… asi nepřestat tvořit.
A co ty a česká umělecká scénu?
Jo, česká umělecká scéna… to je dobrá banda. Těžko něco říkat. To je asi na delší vyprávění, mohl by z toho být i divácky úspěšný sitcom Ale trochu vážněji. Spousta věcí, co tady vzniká, je zajímavých, a záleží, co člověka oslovuje. Pokud někoho zajímá česká umělecká scéna, ať se podívá na dokument „32 konců/32 začátků“ od umělecké skupiny Rafani, kde je zachycena část Pražské umělecké scény.
Čí práce oslovuje tebe?
Pokud mám jmenovat, tak lidi, se kterými se znám, o jejichž práci vím trochu víc a jsou mi blízcí. Nemůžu nezmínit všechny vedoucí ateliéru na volné katedře VŠUP, kde studuju, to jsou rozhodně zajímavé osobnosti. No a pak bych rád jmenoval pár kolegů, spolužáků a známých, kteří rozhodně stojí za pozornost: Richard Loskot, Michal Kohút, Markéta Jáchimová, Marek Thér, Jonáš Strouhal, Milan Adamčiak, Jirka Franta s Davidem Böhmem, Rafani a Guma Guar.
Spolupracuješ na projektu Nanopolis. Jeho tématem je propojení vědy a umění. Jak se díváš na syntézu těchto dvou odlišných světů a vůbec na myšlenku o jejich určité blízkosti?
Myslím, že může být zajímavá a někdy i přínosná, ale samozřejmě to není nic nového. V historii i současnosti je spousta umělců, kteří do své práce vědu zapojují. Mám pocit, že tyto dva světy nejsou až tak rozdílné, záleží na tom, jak na to člověk nahlíží.

Co tě tedy na představě skloubení exaktní vědy a subjektivního umění oslovilo? 
Asi úplně všechno. Mám rád umění i vědu, tak mě samozřejmě zajímá i možnost propojení. Na vědě mě zajímá, čím se zabývá, jakými způsoby a technologiemi se získávají potřebná data a co jejich výsledky přinášejí. Příkladem třeba může být pouhá změna přístupu nebo myšlení. Když dáte expresivnímu umělci a vědci možnost pracovat stejně, se stejnými prostředky, získáte naprosto odlišné výsledky. Z pohledu vědce nebudou korektní a vědě prospěšné, ale mohou být prospěšné jinde, třeba vzdělávacímu systému nebo i společnosti, což zpětně může zase pomoct vědě. Ale záleží na kvalitě umělce. Toto spojení často nemusí dopadnout úplně dobře. Pak hrozí, že vzniknou blbosti.
 
Na výstavě prezentuješ video a objekt, představ je trochu.
Každá z těch věcí je o něčem jiném, ale obě vznikly ze spolupráce s vědci za mého rezidenčního pobytu v grenobelském Synchrotronu. To je kruhová budova, ve které se urychlují částice. Součástí této vědecké oblasti je i paleontologické centrum, kde jsme dostali možnost podívat a někdy se i dotknout miliony let starých fosílií.
To ve mně vyvolalo vzpomínky na dětství, kdy jsem vášnivě kreslil prehistorická zvířata. A tento zážitek, nebo možná obsesi, jsem se rozhodl přenést do videa s názvem „Inprint“ (3D animace). Pracoval jsem v něm spíše s určitou atmosférou nebo pocitem. Zajímala mě objevitelská touha po poznání, kombinovaná se strachem z neznáma, něco jako když se potápěč noří do podvodních jeskynních bludišť, kde před ním nikdo nebyl. Zajímavé pro někoho může být i to, že ve videu jsou použity originální 3D skeny prehistorických insektů, pořízené laserovým rentgenem v Synchrotronu.
Druhým vystaveným dílem je socha, pojmenovaná podle viru chřipky, „H1N1“. K jejímu vytvoření mě inspirovalo vědecké pracoviště zabývající se fonony. Fonon je kvazi částice, pomoci níž se popisuje šíření vibrací v pevné krystalové mřížce. Tady mě zajímala deformace pevné hmoty vnějším nehmotným elementem, která se jeví jako nemožná. Vznikla tak sádrová socha, kterou jsem se rozhodl deformovat světlem, což vytváří dojem halucinace, jakou člověk zažívá při nakažení virem. Tímto zvu všechny, kteří by tento dojem rádi bezpečně zakusili, na Novou scénu

Na jakém dalším projektu pracuješ?
Všechny moje projekty jsou momentálně na úplném začátku a je dost možné, že budou kvůli své technické náročnosti realizovány až za dlouhou dobu. Rád by se teď ale více pracoval s prostorem jak uvnitř, tak venku, takové spíše site-specific. V současnosti třeba přemýšlím nad v podstatě neviditelnou ultrazvukovou sochou, kterou by bylo možné zahlédnout jen za určitých okolností a v určitou dobu. Nainstalovaná u netopýří jeskyně by se na krátký moment zjevila pouze ve chvíli, kdy by houf netopýrů vylétnul z jeskyně a svými těly, vyhýbajícími se ultrazvukovým paprskům, ji „zhmotnil“. Ale i tento projekt je zatím na začátku a na realizaci bude potřeba ještě spousta práce.
 http://cargocollective.com/nalepa
23.11. v 18 hodin je slavnostní zahájení výstavy NANOpolis, kde Jan Nálepa vystavuje - na Nové scéně je multimediální projekt NANOpolis k vidění až do konce roku.
text Jana Koláriková