Jaké to je, jít na kurz tvůrčího psaní?

Snad poprvé se mi stalo, že jsem usínala ve vlaku. Za celou cestu mi asi pětkrát udělala hlava ten nepříjemnej pohyb, jakoby padající půlkruh. V Pardubicích přistoupil chlap ve středním věku, takovej bručoun, nepozdravil a furt se mračil. A tak největší radost mi ten den udělalo, že jsem ho rozesmála. Právě svým usínáním, asi jsem měla i otevřenou pusu. A tak když jsem otevřela oči, usmíval se a rychle přesunul pohled ze mě na okno.
 
Byla tam přesně taková šmouhatá tabule, jako na základce, mokrá houba  a prašivá křída. To mě potěšilo, asi že mi to připomnělo opravdovou školu. První dojem je vždy rozhodující.
 
A tak dáváme dohromady první věty. Mezitím se všichni potíme, protože venku je asi 138 stupňů, lidi tam omdlívaj, nahý blonďáci padaj z nebe a ženský si kupujou jahodovýho Mrože, protože je na něj vtipná reklama.
 
Odpoledne jsem si vzala dvacet litrů vody a šla se projít. Cestou na Vyšehrad jsem potkala paní, co zrovna omdlévala, tak jsem ji polila devatenácti litry a doprovodila ji na zahrádku blízké restaurace, kde mi poděkovala za záchranu života. Došla jsem konečně na hřbitov a ptala jsem se Karla Čapka, proč jsem tu nikdy předtím nebyla. Ze strachu, že budu mít vypálený sluneční brýle jak želva ninja jsem si je na chvíli sundala. Krásno, prázdno, ticho, světlo a já s mhouřícíma očima.
 
Došla jsem dolů na nábřeží, pozdravila labutě a najednou jsem byla až na Andělu. Zahrádka byla ale plná, tak jsme si sedli dovnitř.
 
Druhý den kurzu jsem si v rámci cvičení vymyslela postavu Jardy Klimenta, vidláka z Těšína. Pokud neumřel, žije tam dodnes. Jarda se na kurzu spřátelil s paní Mišel, uznávanou pražskou právničkou, jež vždy toužila po kariéře herečky. Hned si padli do oka. Jo a Jarda mi vyhrál finskou žvejkačku!
 
„Tak jo, dobrý, hezký, hezký, berem.“
 
Pod okny v miniparku se potili snad i psi, zkoušeli jsme vytvořit průvan. Navrch toho všeho mě hřály úsměvy v tý naší učebně, byli jsme na sebe milí, tak to má být. Neměla jsem chuť ani na kafe ani na cigarety, jen na toho Mrože.
 
Odpoledne jsem usnula, ale nešlo mi to jako v Paříži. Pak jsem dostala chuť na bílej jogurt a dvě hodiny jsem hledala Penny Market, na kterej jsem koukala z balkónu. Celá já.
 
Večer byl neopakovatelnej. Nohy nahoru na zábradlí na panelákovým balkóně, celej ten měsíc zářil měsíc a snažila jsem se si představit konkrétní obrazce na rozsvícenejch oknech protějších paneláků. Moc mi to nešlo, hodně lidí spalo. Típla jsem poslední elemku do zavařovací sklenice a Vlasta dokončila svoji pointu větou, že šéf je debil.
 
Spala jsem zase na peřině, ne pod peřinou.
 
Třetí den jsme očuchávali, poslouchali a chutnali. To mě bavilo, zase. Vzpomněla jsem si na Evu a na její kašel, na její čaj a vůbec na celý Holandsko. Skořici a anýz cítím do dneška.
 
Potřebovala jsem si akutně navodit mráz jdoucí po zádech, ale místo toho mě furt polívalo horko. Večer měly přijít bouřky, ale nepřišly. Zato jsem přišla na to, že Mrože prodávají hned naproti škole, o přestávce byl jen můj a já jeho.
 
Přišla jsem na víc věcí, hlavně o sobě.Třeba nakonec fakt dokážu vymyslet a napsat delší text, třeba nemusí být všechno založeno jen na mých zkušenostech. Třeba to vůbec nemusí být založeno na zkušenostech. Vzpomínám na Borise Viana. To je miláček.
 
Odpoledne jsem objevila malej milej antikvariát. Možná je to barbarství, ale já si prostě nerada kupuju nový knížky. Takže radost hned třikrát, ale tahat se mi to teda nechtělo. Tak jsem si dala pauzu v nějakým pajzlu. Zítra poslední den, co se ještě o sobě dozvím?
 
Ráno jsem složila gauč a vyjímečně jsem si dala pecky do uší. Cestu městem vnímám jako klip a na Pražského povstání povstanu.
 
Poslední den přišla největší výzva. Prej detektivka. To mě nebaví ani číst, natož psát. Říkala jsem si, že mi třeba aspoň konečně projede ten mráz po zádech, až si vyslechnu osudy obětí a pachatelů mých kolegů, ale horko bylo silnější. Potila jsem pointu svý zápletky, ale nějak jsem se v Davidovi, Monice a Lauře ztratila. Zvláštní, ztratit se v něčem, co sami vymyslíte. To jsou ty klacky pod nohy!
 
Stala jsem se svědkem bezprostřední inspirace a přednesu čerstvé autorské básně. Potkáváme, potkáváme. Jo, jo, potkáváme. A taky mizíme.
 
A tak jsme zmizeli, všichni, až tak skoro prchavě. Já spokojená, přišla jsem si pro mantinely a ty jsem dostala, taky příjemný nakopnutí, motivaci a nikdy mě nenapadlo tolik pestrých situací a postav během jednoho týdne. Pak jsem přišla domů, do tý svý kavárny, tam hrál novej Jamie a já si šla našlehat pěnu, abych si mohla nakreslit srdíčko do krémy. Jo a tenhle poslední odstavec už sem nepatří.
 
 
www.renenekuda.cz