Jak se žije v děcáku? Příběh Ondry

Jak vlastně vypadá běžný život v dětském domově? Přinášíme vám příběh Ondry, který se předloni dostal do počernického děcáku. Napsal nám ho sám a my jsme ho nijak necenzurovali.

V dětském domově jsem od 2.4. 2009. První den už si ani nepamatuju, co jsem dělal.  

Od chvíle, co jsem v dětském domově, dělám jedno a to samé: přípravu, učím se, píšu úkoly, hraju na počítači a chodím ven s kamarády. 

Ve škole jsem ze začátku nebyl moc oblíbený, ale později se to zlepšilo a jsem mezi spolužáky oblíbenější, než  jiní. Chodím tam už třetím rokem a furt mě nebaví se učit. Můj nejlepší úspěch ve škole byl, když jsem nedostal pětku měsíc a devět dní.

Na pokoji  jsem se svým starším bratrem, který mě spíše buzeruje. Každý den mě donutí tety a strejda si uklízet pokoj. Většinou toho stejně nechají, protože vědí, že si nedokážu ani pořádně složit oblečení. 

Jednou týdně každého z nás teta nebo strejda vyšle na nákup. Co si nakoupíme, to buď sami uvaříme nebo sníme. Každý den máme služby, které si děláme po šesté hodině. Například: vynášíme koše, myjeme nádobí, vytíráme podlahy, luxujeme a zaléváme kytky. Samozřejmě si musíme taky uklidit v pokoji a vyprat si sami oblečení. Prostě spousta práce.

 Kapesné dostávám 200 Kč měsíčně a k narozeninám dostávám asi 450 Kč, k svátku 150Kč a k Vánocům jsem dostal 800Kč. Za to si můžu koupit, co chci, jen musím přinést paragon. Dárky dostáváme také od sponzorů. Největší radost jsem měl z PSP, které jsem dostal od mámy a z chráničů na karate značky KAZE. Chodím totiž už půl roku dvakrát týdně na karate a tety mi ještě nekoupily kimono, i když jim o to říkám už od září sedmkrát týdně.

Rád a často chodím s kamarádem hrát do počítačovky Counter strike.

 Často reprezentuju dětský domov ve všem možném. V loňském roce jsem hrál v DD cupu turnaj v ping pongu, fotbale, účastnil jsem se memoriálu Lucie Hanušové a také Olympiády v Solenicích. Nedávno jsme se vydali hrát fotbal za dětský domov Dolní Počernice. Dvakrát třicet minut. Ze začátku jsme si vedli docela dobře. Později jsme zranili víc protivníků, než jsme dali gólů. Já jsem třeba zranil jednoho kluka, tím, že jsem kopnul do míče a jeho to trefilo do nosu, až se mu spustila krev.

Nakonec jsme prohráli deset: tři. Brankář byl líný, proto jsme pustili tolik gólů. Zatím nemám ještě ani jednu trofej. Nejblíže k medaili jsem dosáhl na podzim, kdy jsem byl čtvrtý v pétanque jednotlivců, který pořádá dvakrát do roka Dětský domov Dolní Počernice a může tam přijít, kdo chce. Při sálové kopané na jaře jsem si v posledních patnácti sekundách posledního zápasu zlomil klíční kost. Bylo to špatné, protože jsem nemohl dál reprezentovat dětský domov a spoluhráči se beze mě obešli jen stěží. 

Když jsem byl na policejním táboře, tak jsem získal první místo v běhu na běžkách a ve slalomu, protože jsem byl lepší, než můj brácha a všechny ostatní děti. Na policejní tábor – Mosty – jezdím opakovaně. Tento rok tam jedu zase a poprvé tam jede i můj kamarád, který na naši rodinku přišel před letními prázdninami. Hned první den, co tu byl, skamarádili jsme se a šli jsme hrát na PS 2.

Tři tety, jeden strejda a šest dětí se mnou – to je jako Společenstvo prstenů. Kája – náš malý trpaslík, neuzvedla by ani sekeru, ale pusou máchat umí. Strejda Pepa – je čaroděj jménem Gandalf, co s náma hraje fotbal na PS 2. Pak tu máme tři hobity. První – jmenuje se Honza. Papal trochu víc polívčičky. Přerostl  a sotva se vejde do nory. Když hledáte Nikolu – zapněte si Facebook. Třetí – Romana, nás často rozesměje. Když si dá zmrzlinu, řekne místo: „ Mě studěj zuby – mě svěděj zuby.“ Pak je tam elf. Jmenuje se Dominik. Většinou je s ním sranda. Jednoho dne Dominik omylem kopnul do dveří a Kája mezi nima měla hlavu. Já – samozřejmě Aragorn, když po mě někdo něco chce, vždy mu odpovím správně, se vším poradím a pomůžu – a někdy se na ně vykašlu. Teta Irena je náš pořádkumilovný elf, týrá nás uklízením, chce abychom jedli slušně, zatímco mi se cpeme, čím rychleji, tím lepší. Teta Jana je naše čarodějnice, nemůžete si jí s nikým splést. Vždycky nám nandá tolik učení, že nás tím uspí.  Teta Katka je nejhodnější a máme jí  všichni mooc rádi.

21. 1. 2011 jsme se stěhovali ze zámku do bytu na Černém mostě. Uklízení byla fakt dřina. Sotva jsem odstěhoval pár věcí, vymyl ve svém starém pokoji pár skříněk, čekal jsem na ostatní, než dodělají svoji práci, abychom konečně mohli na oběd. Když jsme šli na oběd, bylo to komplikovaný. Do Číny jsme nechtěli jít, protože tam chodí spousta kuřáků. Chtěli jsme do restaurace Léta Páně, bohužel tam bylo plno. Zkusili jsme tedy restauraci Na Statku. Bylo tam sice místo, ale čekali jsme dvě hodiny na jídlo. Což by se člověk radši najedl z osmi rohlíků obložených salámem a sýrem, než aby tak dlouho čekal. 

Odnáším si z naší druhé rodinky spoustu vzpomínek. Třeba jeden zážitek: Když jsme zrovna přišli do DD, dozvěděli jsme se, proč tam není televize. Strejda nám řekl, že jedna holka chtěla pustit malým dětem pohádku, ale bohužel jí spadla. Ještě, že jsme měli v obýváku počítač! Asi do měsíce jsme dostali novou LCD televizi, byla lepší, než ta stará piksla.

Teta tady do mě hučela, abych vymyslel něco použitelnýho na ukončení příběhu ..

THE END