Jak se dělají muzikály v Brně? Pěkně, ale...

Měla jsem tu čest vidět dva muzikály v Městském divadle v Brně – Flashdance a Kvítek z horrroru. Slyšela jsem, že má divadlo dobrý repertoár, že muzikály jsou tam na vysoké úrovni. Jaké tedy byly mé postřehy a zážitky z každého představení?
 
Na první muzikál jsem šla s kamarádkou, vášnivou milovnicí muzikálového zpěvu, v neděli. Hrál se Flashdance. Děj prostý, známý z amerického filmu. Love story. Parádní relax na nedělní odpoledne. Stručně, o co šlo: Alex chce tančit, ale má strach, nevěří si. Navíc je chudá. Díky sobě a přátelům najde nakonec odvahu a sílu a dostane se na taneční konzervatoř. A potká Nicka, bohatého kluka. Zamilují se do sebe…
 
Ivana Vaňková v roli Alex hrála dobře. Ovšem, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, v tanci mě nepřesvědčila. Nevím, jestli třeba byla unavená právě proto, že byla neděle, ale pro mě tančila bez šťávy. Technicky vynikajícně, na tom ji nemůžu upřít nic, bylo vidět, že všechny taneční choreografie poctivě nacvičila. Ale chyběla tomu energie, jistá osobitost a vášeň! Přitom Flashdance přeci celý přímo překypuje vášní!!! (aspoň jsem to tak v tom filmu vždycky vnímala) A Nick… Ouuuu nooouuu… Ten byl zahrán spíš jako „mrtvolka“ než jako chlap činu. Dušanovi Vitázkovi, který ho hrál, tak moc chyběla mužnost, pevnost a rozhodnost promíchaná s křehkostí a tím, že jeho postava vlastně ve skrytu duše taky tápe a není si jistá. Vůbec jsem nemohla rozeznat, kdy je Nick zamilovanej, kdy má touhu po Alex, kdy je smutnej nebo snad naštvanej. Takže, když s úplně stejnýma emocema povídal Alex „Miluju tě“ a s naprosto stejnym výrazem i držením těla dával padáka svému zaměstnanci, měla jsem nutkání vstát a křičet„Panebože, chlape, začni už hrát! Já jsem sem přišla za totálně romantickym americkym slaďákem. Chci vidět emoce, chvění, touhu… prostě nějakou akci!“
 
Vlastně jsem nejvíc ocenila herecké výkony vedlejších rolí – Glorie (nejlepší kamarádka Alex – hrála Andrea Březinová), Jimmyho (přítele Glorie – hrál Aleš Slanina) a Harryho (majitele klubu, kde Alex tancovala – hrál Zdeněk Junák). Těmhle třem jsem to prostě věřila. I oni měli své sny, za kterými šli a zklamání, kterými si prošli. A zahráli to poctivě! Jimmi byl fakt vtipný, Glorie měla opravdový strach a Harry byl frajerskej tvrďák s dobrym srdcem. Dokonce se nechal svléknout do spodního prádla a tančil. Za to má můj obdiv. Já bych tuhle scénu totiž režisérovi odmítla. Přestože ji publikum ohodnotilo obr aplausem, mě přišla okatě a nepromyšleně prvoplánová. Totiž přesně tohle se mělo dít – publikum se mělo smát. Jenže čemu? Že se kvalitní herec nechá vysvléknout do spodků a s odhalenym pupkem kroutí zadkem sem a tam? Pardon, ale myslim, že náš český humor si zaslouží větší úctu, stejně tak jako naši herci. Tedy slíkat ano, proč ne! Ale s grácií, vtipem, šarmem, inteligentně a důstojně. A přirozeně, nebo klidně i kýčově, ale prostě „aby to sedlo“. Po zhlédnutí tohoto muzikálu si myslim, že náš český muzikál si zaslouží lepší propracovanost a promyšlenost a hlavně dotahovaní do konce. Protože ve Flashdance bylo hodně momentů a situací, které měly daleko větší potenciál a prostor, než jaký jim byl režisérem a dramaturgem dopřán.
 
Před tím, než jsem šla na Flashdance, jsem se těšila, že z něj půjdu omámená, nabitá a s myšlenkou, že i já všechno tak pěkně zvládnu jako Alex! Že v průběhu toho představení nebudu dvě hodiny Zuzanou, ale Alex! Namísto toho jsem se dvě hodiny snažila vidět tu píli všech herců, obdivovat jejich kostýmy, kulisy a scény, které se v průběhu muzikálu měnily a byly dobrý a řikat si, jak jsou všichni šikovný a pěkně se snaží. A potlačovat pocity viny, že jsem kritická a nevděčná, že se mi to až zas tak moc nelíbí, zatímco lidi okolo mě se baví, tleskají a doslova řvou smíchy.
 
Po představení jsem šla s kamarádkou do restaurace u divadla, dala si skleničku červeného vína a najednou ze mě otráveně vypadlo: „Hm… Jo, dobrý, no…. Pěkný to bylo, a co budeme dělat teď?“ A za dvě hodiny jsem už ani nevěděla o tom, že jsem byla v divadle. Škoda.
 
Více o Flashdance na http://www.mdb.cz/inscenace/321-flashdance/
 
 
V úterý jsem se vrátila do divadla zpět na Kvítek z horrroru a přála si, aby to bylo nejlépe super. A bylo! Stejný jeviště. Diametrálně odlišný zážitek. Byla jsem příjemně překvapená. Celá hra běžela svižným tempem, humor BYL humorný a jednotlivé postavy herci OPRAVDU hráli od začátku do konce. Alena Antalová v hlavní roli Audrey byla vynikající, navíc moc pěkně zpívala. Skvěle zahrála naivní křehkou ženu, která touží po klidném rodinném životě a „obyčejné“ lásce. Místo toho ale chodí se sadistickým a bláznivým dentistou Orinem, hrál ho Igor Ondříček. A patřičně si to užíval! Nejlepší scéna Orina byla v ordinaci, kdy k němu přišel šílený pacient. Toho hrál již zmíněný Dušan Vitázek a já nevěřila, že to je ten Nick z Flashdance. Tuhle roli totiž konečně prožil. Byl v ní báječný. Naprosto jsem mu věřila, že miluje vrtání zubů. Takže když s potěšením blázna usedl sám do křesla a doslova nutil dentistu Orina k tomu, aby mu vyvrtal zuby, trhal zuby a vlastně dělal, co se mu jen chce a celou dobu „hovoril po slovensky“, nešlo mi než se smát a napjatě čekat, co se bude dít dál. Protože Vitázek měl v tuhle chvíli nejen oči celého publika, ale také jejich dech, tep a vzrušení. Bravo!
 
Zpět k ději. Audrey tajně sní o tom, že bude se Seymourem, kterého hrál Jakub Uličník. Zahrál ho dobře, obyčejně, prostě a s jistou lehkostí, protože takový Seymour byl. Prostě snílek a dobrák a takovýho ho i Jakub zahrál. Audrey a Seymour se nakonec dali dohromady, ale moc dlouho spolu bohužel nepobyli. Seymour totiž vypěstoval zvláštní druh kytky, kterou pojmenoval Audrey 2. Tahle kytka proslavila zapadlé květinářství Mushnik, kde oba pracovali a kam moc lidí nechodilo. Kšefty začaly jít jako po másle, majitel Mushnik (hrál Miloslav Čížek) zbohatl, Seymour se proslavil a zbohatl taky a nebylo důvodu ke šťastnému konci. JENŽE! Ta kytka sílila a rostla z lidské krve. A mluvila. Teda spíš zpívala. Hlavně o tom, že chce „žrát lidské maso“. Seymour proto sejmul Orina, který se ale vlastně zabil vlastní vinou. Vášnivě fetoval rajský plyn, až se zadusil, a stal se (logicky) jídlem pro kytku. Mushnik měl taky smůlu. Mylně si domyslel, že Seymour zabil Orina a tak ho kytka Audrey 2 snědla taky, protože, i když měla záměr sníst jednou všechny lidi světa, Seymoura zatím chránila. V závěru kytka snědla i Audrey, a protože ji Seymour tak miloval, skočil do kytky, aby ji rozsekal zevnitř, jenže kytka snědla i jeho.
 
Ve hře bylo i krásně vidět, jak funguje komerční svět, reklama a business. Jedna kytka a tisíce záměrů různých lidí a organizací na tom, jak z ní vytřískat co nejvíc peněz. Takže když Seymour zjistil, že záměrem kytky je začít se rozmnožovat po celém světě, právem ji chtěl zabít, aby ochránil zbytek lidstva. Jenže touha po penězích je, byla a bude asi pořád neukojitelná… Stejně tak jako touha po lásce, o které i tenhle příběh byl. Ve finále přichází do krámku, kde už není život, ale jenom lidožroutská kytka, jeden z agentů, a usekne malý kousek z kytky a odnáší si ho pyšně a šťastně pryč. Nevědom toho, že uvnitř Audrey 2 vězí čtyři lidi, kteří toužili jen po kousku toho štěstí…  Konec. Aplaus.
 
A já odcházela spokojená. Kulturně vyžitá a napadlo mě, že se chci podívat na ten původní film, podle kterýho tenhle muzikál vznikl. Otočila jsem se na svou kamarádku, která, jak jinak, byla zase se mnou a ptám se jí: „Jak se jmenuje původní film“. Odpověď byla okamžitá: „The Little Shop of Horrors. A najdeš ho na You Tube.“  Paráda, už vim, co budu dělat o víkendu. :-)
 
Více o Kvítku z horrroru na http://www.mdb.cz/inscenace/257-kvitek-z-horrroru/
Celý film The Little Shop of Horrors z roku roku 1960 můžete vidět tady. 
 
text: Zuzana Klinková