Jak Češka v Melbourne potkala negativního jogína stalkujícího Číňanku

Co se Vám vybaví, když se řekne Melbourne? Nic? Nebo alespoň Olympiáda či tenisový Australian Open?

Cestovatelská snídaně

Faktem je, že Melbourne je hlavním městem australského státu Victoria s asi 4,4 miliony obyvatel, což z něj dělá druhé největší město Austrálie po Sydney, které má kolem 4,8 milionu. Medián věku byl v roce 2011 28 let a ze zajímavost stojí napsat, že téměř polovina obyvatel Melbourne se nenarodila v Austrálii, a tak asi nepřekvapí, že po angličtině se tu nejčastěji mluví mandarínsky, řecky a italsky.

Kromě toho se ale o Melbourne říká, že je to kultivované město se zájmem o umění a sport a díky vysoké životní úrovni je opakovaně (od roku 2010) vyhlašované jako nejlepší místo pro život na světě. No tak jistě už chápete, proč se dostalo do mého zorného pohledu nezávislého cestovatele alias o prázdninovém cíli bylo rozhodnuto.

Je docela úsměvné, že když se řekne v Austrálii výlet, obnáší to cestu minimálně na 300 km autem nebo rovnou někam letadlem, což bych si před rokem neuměla ani přestavit, že si takhle budu někde lítat :-).

Úvodem jenom delší poznámka o tom, kde jsem spala. Po vzoru dalších cestovatelů jsem vyzkoušela najít / ušetřit za ubytování prostřednictvím couchsurfingu, což pro ty, kdo o tom nejsou obeznámeni, je stránka, kde zadarmo můžete sehnat přespání přímo u konkrétních lidí. Já jsem jich pár zkontaktovala a nakonec jsem našla místo u 50. letého jogína s bytem v centru a blízko nádraží. Hned po příletu jsem se s ním seznámila a zdál se docela normální, tedy až na to, že na mě hned vypálil, že se asi 20 let neumyl mýdlem a že se sprchuje jenom vodou. Ok říkala jsem si, je to jogín s alternativním přístupem k životu. Šli jsme spolu na oběd do restaurace Hare Krišny, kde jsem potkala Česku Páju, která měla těžký český přízvuk angličtiny a ačkoli tvrdila, že se od mala zajímá o východní náboženská hnutí a styl života nevěděla nic o taoismu, zato neustále opakovala "you know", když vyprávěla historku z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág. :-D
Ale zpět k jogínovi, po obědě jsem vyrazila prozkoumávat svět Melbourne a do ubytování jsem přišla až večer. Tam jsme pak s jógínem debatili. První noc jsem se dozvěděla, že rozvedeného, bezdětného jogína loni opustila jeho čínská přítelkyně, že jeho jógové studio není úspěšné, že nemá peníze, že poslední roky jen čerpal z peněz, které utržil za prodané pozemky atd. Jogín se tedy vyjevil jako člověk v krizi středního věku s vysokou úrovní frustrace. Špatný den může mít každý, tak jsem ráno vyrazila na snídani ven a přišla jsem opět až večer. Jenže i další večer byl v podobném charakteru, tentokrát mi vyprávěl, že jednoho dne skončí se životem, že se nemůže smířit s myšlenkou, že přijde o byt, že jeho čínská ex-přítelkyně bydlí v protějším baráku (což vysvětlilo dalekohled, který měl na stole u balkónu), že jsou všichni jen na počítači atd. Tak jsem se nabídla, že mu pomůžu vylepšit jeho chabé webové stránky, a taky připravit reklamní leták, který byl v současné formě absolutní propadák. Ovšem, když jsem mu to relativně ještě kulantně zkritizovala, ukázalo se, že nedokáže akceptovat jiný názor než svůj, což značila i některá jeho tvrzení:
"Moje přítelkyně psycholožka testovala mojí inteligenci a vyšla mi nadprůměrná, to není nic, s čím bych se chtěl vytahovat, to je prostě fakt."
"Já jsem nejlepší hostitel."
"V jógové studiu není sprcha potřeba. Nikdo se po józe nesprchuje. To je asi Váš (český) výmysl."

No sečteno podtrženo jsem se u něj necítila dobře, takže jsem se třetí den sbalila a na večer jsem radši šla spát do hostelu - lepší než být ve společnosti člověka s tolik negativní energií (ať použiji také něco ze spirituálního myšlení) a s tak omezenými názory, o kterých se mě ještě k tomu snažil poučit  :-).

Zpět k Melbourne. Působí jako bohaté město. Všude v centru rostou moderní výškové budovy jako houby po dešti a není nouze o skutečně designové kousky architektury, které jsou spojeny s klasičtější zástavbou z 19. století. Dopravu zajišťují tramvaje, tak jsem se chvíli cítila jako zpátky v Praze :-).

Hlavní náměstí v centru

Tohle město hodně promyšleným způsobem buduje svojí image atraktivního kulturního centra. Nezáleží, jestli preferujete balet, muzikál, jamový koncert nebo statické umění - Melbourne má všechno. Nalézá se tu opravdu hodně velké množství divadel, galerií, designových obchodů, restaurací na vrcholcích střech a street artu. Zdá se to být skvělá představa, která splní všechna vaše kulturní očekávání. Jenže mě to po pravdě trochu zklamalo. Čekala jsem, že kulturu tu budu doslova dýchat ze vzduchu, opak byl však pravdou. Při průzkumu města jsem spíše měla pocit, že všechno je tak nějak povrchní pozlátko - kulturu holt netvoří kvantita kulturních příležitostí, ale spíše kvalita prostředí obecně. V Melbourne je tak nějak všechno uzavřené v až příliš vymezených hranicích. Chyběla mi tu spontaneita, okamžik překvapení a svoboda myšlení.

Ulice města

Místy jsem si v Melbourne připadala jako v evropském městě a skutečně jsem se i zpětně dočetla, že Melbourne je považováno za nejevropštější město Austrálie. Malé uličky, stylové hospody a kavárny se zahrádkami - v jedné takové jsem si dala vydatnou snídani a neprohloupila jsem, mohla jsem totiž s přehledem vynechat oběd a byla jsem pořád sytá :-).

Pokud jde o místní street art, na ten jsem byla hodně zvědavá a hodně jsem se na něj těšila. Jenže hle, na street artu v Melbourne lze ilustrovat, jak moc je vlastně místní kultura institucionalizovaná. Omezená místa, kde je "malovat" dovoleno a náměty, které vás vlastně ani nenutí přemýšlet. Často se mi zdálo, že je street art použit jako pouhé pozadí pro obchody. Stín konzumních ploch, kde se můžete i ztratit, jako se to stalo mně, nemohla jsem se totiž vymotat z bludiště obřího obchodního centra.

Tohle přesně vystihuje moje vnímání street artu v Melbourne - pes za popelnicí, co potřebuje vyvenčit

Z ulic a galerií

Z galerií stojí za zmínku galerie moderního umění, kde zrovna probíhala expozice optických iluzí a světelných instalací, což bylo super, protože jsem byla dopoledne jediný návštěvník, tak jsem mohla v klidu pokecat s ostrahou nad významem jednotlivých děl :-).

V Melbourne jsem navštívila všechny turistické pamětihodnosti a díky tomu, že jsem se tam potkala s kamarádem ze školy, jsem okusila místní kafé kulturu i výlet na opačný břeh lodí, což byla paráda, jelikož jsme lodí podjeli snad všechny melbournské mosty. I když finální destinace, která podle průvodce slibovala "malebný starobylý přístav s unikátní atmosférou", byla docela slabá, užili jsme si procházkou příjemný den a pak pokračovali pohodovým večerem na hostelu, kde jsme si připravili večeři společně s partou Francouzů, zahráli si bingo a všechno zapili německým pivem. Ano, takový cestovatelský relax.

A abych jenom nenudila psaním, přikládám pár fotek:

Z druhého břehu, ale město je vidět v dálce pořád

V Melbourne je opravdu hodně velké kontejnerové překladiště

Malebný přístav

Původem maják, poté hodinová věž

Větrné selfie

Shrine of Rememberance

U baletního centra

Kriketové hřiště - to se mi líbilo hodně, prohlídka rozhodně stála za to

Hřiště uvnitř

Art Centre

Melbourne se chlubí tím, že inkorporuje domorodé prvky do své současné kulturní podoby, ale originálního obyvatele na ulici potkáte jen stěží - zase to na mě působí jako pouhý turistický tahák než skutečné uznání hodnot původních obyvatel.

Final večeře na hostelu

Poslední zážitek, který chci zmínit je ten, že jsem si tak vykračovala po melbournské ulici a měla jsem dobrou náladu nezávislého cestovatele. Zkrátka si tak jdete, užíváte si chvíli a proti mě šel kluk s očividně podobnou náladou, v ruce držíc skicák. Šli jsme proti sobě sebevědomým krokem, naše oči se střetly a v okamžiku, kdy jsme se míjeli, zvolá: "High five!", a tak jsme si společně plácli :-). Konec příběhu :-).

Příběh vyšel na blogu Ivony, která je autorkou textu i fotografií