Jací byli Bratři Orffové a Einar Stray v Akropoli?

Recenzi koncertu napsala naše čtenářka Barka Fabiánová.
 
Projekt Euroconnections, který pořádá Palác Akropolis, už má za sebou pár desítek úspěšných koncertů. Jednou měsíčně se na pódiu v Paláci Akropolis objevují naděje i hvězdy současné evropské hudební scény. Nejde přitom o klasický mainstream; publiku v Akropoli se v posledních letech představily kapely z oblasti současného elektrického jazzu (Jaga Jazzist), post- rocku, hip hopu (La Phaze), elektroniky (Nathan Fake), world music (Mari Boine) a další.

 Neméně zajímavou hudební lahůdku si 29. února mohli vychutnat i návštěvníci dvojkoncertu české kapely Bratři Orffové a norské hudební skupiny pianisty a zpěváka Einara Straye. Aby bylo jasno, Bratři Orffové vůbec nejsou sourozenci. A je jich šest, pět mužů a jedna žena. Publikum během hodinového koncertu přenesli nejen do svého imaginárního světa, který se jmenuje Bingriwingri (název debutového alba i úvodní písně večera), ale nechali je i nakouknout pod pokličku nově připravovaného alba s názvem Šero. Intimní zpovědi křehce vypadajícího zpěváka s hlasem podobným Václavovi Neckářovi (nemůžu se ubránit tomuto srovnání), vytvořily dokonale harmonický celek se zádumčivou, melancholickou a snivou hudbou. Publikum návrat Bratří Orffů ocenilo nejen dlouhotrvajícím potleskem, ale vyžádalo si i dva přídavky.
 
Pak už pódium v Akropoli ovládla pětice mladých norských hudebníků, která i přes nízký věkový průměr (20 let), předvedla něco neskutečného. Jsou koncerty, které si užijete, ale jakmile vyjdete ze sálu, už jsou zapomenuty. Na druhou stranu občas vás vystoupení, od kterého zase tolik neočekáváte, zasáhne natolik, že nemůžete usnout (jako já) a ještě pár dní (týdnů) po skončení koncertu máte při poslechu CD husí kůži a pocit, že jste opět pod pódiem. Stejně tak tomu je i v případě pražského koncertu Einara Straye.
 
Strayeho hudba je plná kontrastů, je v ní veselost i smutek, divokost i něha, bojovnost i rezignace .. Snivé atmosféře v sále napomáhaly i kontrasty mezi světlem a tmou, barevná světla a umělá mlha. Kéž by měly všechny kapely, které v Akropoli vystupují, tak skvěle osvětlenou scénu.

  Úvodní skladbou koncertu byla Chiaroscuro (česky šerosvit) ze stejnojmenného debutového alba. Chiaroscuro je označení výtvarné metody, která používá kontrastů mezi světlem a tmou. Začíná jednoduchým motivem, kdy čtyři opakující se tóny zahrané na piáno, jen lehce dokresluje souhra houslí a violoncella. Skladba i nadále pokračuje v poklidném duchu, ale nabírá na síle, rozvíjí se o zpěv, pak se ztiší, aby opakovaně začala zlehka hrou na klávesy a pokračovala v dramatické
explozi znějící až rockově naléhavě. Následovalo přání dobrého večera v češtině, představení kapely a Yr heart isn't a heart - skladba, která začíná téměř tanečně a je zpovědí Matce Zemi. Následoval Beast, kde se téměř mantricky opakuje ...tigers and lions, angels and paper planes don't be the first to walk out that door again..., vystřídano poměrně svižnou instrumentální pasáží a postupně přechází do klidnější polohy s opět se
opakujícím textem ...there is a beast there a beast... , aby skončila vítězným zpěvem o tom, že ...and then my heart will beat again my soul will sing thy name the fields won't stay the same... (mé srdce bude znovu bít, má duše zpívat jejich jména a pole nezůstanou stejná...).

Texty Einara Straye jsou básnickou výpovědí mladé generace, mají neskutečnou hloubku a často vychází z Bible nebo vyjadřují životní postoje a názory. Jednou ze skladeb, které na mne nejvíce zapůsobily, je For the country zpívaná pětihlasně jen za doprovodu bubnu. For the country je protestsongem proti nesmyslnosti válek, proti zbytečnému
umírání a zbrojnímu průmyslu. Během ní utichlo i cvakání fotoaparátů a byli jste nuceni zavřít oči a splynout s melodií, která se vám dostala až do nejtemnějších záhybů duše. Stejně uhrančivá byla i závěrečná skladba Teppet faller plná zádumčivosti.

Koncert skončil úderem desáté, publikum nadšeně tleskalo a všichni se jen váhavě probouzeli ze sna. Jedinou náplastí na smutek, že koncert skončil, byla možnost zakoupit si CD, která kapela ochotně podepisovala.

Přestože Einar Stray bývá často srovnáván s jinými severskými kapelami (jako je např. Sigur Rós), mně spíše připomíná ranou tvorbu Pink Floyd a jeho melodie hrané na piáno zase Yanna Tiersena. Je však natolik originální a svůj, že se vymyká jakémukoliv škatulkování. Jedno je jisté, že jméno Einara Straye a jeho kapely je třeba si dobře zapamatovat, protože o něm v budoucnu ještě hodně uslyšíme.