Projekt JÁ, POJĎ, MÁM, JÁ, JDU ! je multimediální instalací, záznamem programu skupiny mladých lidí v nejednoznačném čase i prostoru. Způsobem sobě vlastním reprezentují událost, hru, představení, jakýsi break. Pozitivní skupinová energie je zde motivací pro začlenění jedince do společnosti. Absence kolektivní konfrontace a komunikace může vyvolávat pocity nejistoty, ztrátu sebevědomí a víry v utváření vlastního názoru nejen v mladém věku, ale napříč generacemi. Projekt je také performancí spřízněných duší, rituálním tancem mladých mužů - šamanů 21. století. Útok, obrana, posilování těla i ducha tvoří základní linii celkového výstupu. Projekt využívá holografické technologie, která umožňuje prostřednictvím průhledné fólie specifické vnímání audiovizuální projekce v prostoru.
Milena Dopitová
Milena Dopitová je od počátku 90. let jednou z určujících osobností českého umění. Již od prvních výstav se skupinou Pondělí (1989 – 93, s P. Humhalem, P. Lysáčkem, M. Nesázalem a P. Písaříkem) jsou její témata obecná a prostá; někdy se projektují ve velkorysých instalacích, které si snaží udržovat jistý abstrahující odstup, jindy v intimních asamblážích, které tematizují střet prefabrikace a rukodělnosti, potažmo společnosti a soukromí. Dopitová také často používá formu snově pojatých symbolických performancí, dokumentovaných prostřednictvím fotografie a videa.
Nejnovější projekt Mileny Dopitové nazvaný „Já, pojď, mám, já, jdu!“ (podle signálů, které si chlapci – mladí muži navzájem dávají) je vlastně uzávorkováním běžné aktivity, kterou obvykle nevnímáme jako precedens či rituál. Sportovní výkon ořezaný na samou dřeň synchronizovaného pohybu těl dává vyvstat nepatřičnosti i ladnosti dospívajících skoro-mužů. Obraz radostné, nerozbité pospolistosti, vytvořené a utužované za účelem sdíleného cíle, vítězství a uspokojení, je zde vlastně alegorií utopické ideální společnosti. Dopitová se tu v technologicky i choreograficky zatím nejradikálnějším projektu ukazuje jako umělkyně, která v sobě nese starost o svět i o svoje blízké, a která usiluje o naději, jež je nutnou podmínkou budoucnosti. Všichni se pohybujeme, pomalu či rychleji, k postupnému definování sebe sama; o to zajímavější pozorovat tento proces v Dopitové laboratorních podmínkách.
Mluví-li Dopitová při popisu celého projektu o „záznamu programu“, ukazuje tím sociální aspekty každé sdílené aktivity, která nás začleňuje do společnosti a učí nás jejím pravidlům. Chlapectví jako zde vlastně přerodem od radostného pohybu (jako zkoušky či výzvy) k pohybu výkonnému, který má pevnou motivaci. Onen křehký, pomíjivý moment mezi naivitou a rutinou, mezi bezelstností a zralostí, je ústředním motivem tohoto černého divadla.
Pokud Marek Pokorný použil loni v katalogu Dopitové rozsáhlé výstavy v Moravské galerii slovo „neokázalost“, můžeme dokonce prohlásit, že se autorka okázalosti vlastně neobává, jen ji ostražitě udržuje v míře, která neparazituje na přebytečném patosu a doslovnosti. Občas citovaná autorčina „ženskost“ se samozřejmě ukazuje v osobně definovaných tématech lásky, rodiny, stáří i smrti, i v záměrně volených technikách, ale nikdy nepřekročí tenkou hranici mezi naléhavostí a urputností; její feministické názvuky jsou vždy elegantně emancipované. Destilace emocí do podob, které je dokáží věrohodně uchovat a přitom levně neprodávat, je vlastně hlavní konstantou Dopitové tvorby.
Text: Pavel Vančát
POLANSKY GALLERY,
Štefánikova 43a, Praha 5,
www.polanskygallery.com,
otevírací doba stř-so 14-19