Izraelské „femfilmy“ opět na Febiu

Febio Fest opět nezklamal a po celé řadě izraelských filmů z minulých ročníků byly tu letos k vidění hned dva snímky mladých izraelských režisérek. Navíc letošní festival do nepsané sekce izraelských filmů zařadil jednu z nejtalentovanějších mladých režisérek současnosti, Veroniku Kedar (1985, Tel Aviv).

Nutno říci, že současná izraelská filmová tvorba se v poslední době přímo hemží ženskými postavami, ne všechny počiny by se však daly považovat za úspěšné, natož prezentovatelné na mezinárodních festivalech. Odstrašujícím příkladem je, bohužel, i celovečerní debut s názvem Děvka, (The Slut, rež.Hagar Ben Asher, 2011), který diváci rovněž shlédli na letošním Febiu. Stručně by se tento film dal shrnout takto: opravdu krásná krajina, spanilá protagonistka (režisérka sama ztvárnila hlavní roli), ale pointa jaksi v nedohlednu. K tomu naprosto čitelné pokusy o vyšší smysl dění na plátně, explicitní (a skutečně nefingované) sexuální scény, a na závěr zastřené, avšak prudce šokující rozuzlení. Co víc říci, upřímně doufam, že si čeští diváci nebudou spojovat jinak kvalitní izraelskou tvorbu právě s tímto filmem.

Ale zpět k Veronice Kedar. Snímek Joe a Belle (2011) je autorčiným prvním celovečerním filmem a zdá se, že na první ránu dala první dobrou. Sama Kedar uvádí, že tento film vznikl ryze nekomerčně a celý ho zpracovala pouze s pomocí vlastních zdrojů a přátel. Vypadá to, že Veronika má opravdu dobré přátele. Film je jakýmsi road movie ve stylu amerických gangsterek, jeho děj má jasnou strukturu a skvělý střih nenechává diváka ani chvilku zahálet. Dokonce téma lesbické lásky, která vypukne mezi hlavními hrdinkami, nepůsobí samoúčelně či jakkoliv tendenčně a rušivě. Kedar zde divákovi ukazuje celou plejádu zajímavých charakterů, kteří dohromady tvoří barevnou izraelskou mozaiku. Potkáme tu nejen citlivou dealerku drog, které není ryzí láska cizí, zkorumpovaného policistu, trochu mimozemské obyvatele městečka Sderot, ale i dvě hlavní hrdinky: Joe, drsnou americkou Izraelku, která mimo jiné pašuje drogy z Thajska na jih Izraele, a Francouzku Belle, která se vynačuje sebevražednými sklony a svérazným smyslem pro humor.

Přestože je tento film míněn jako komedie pro pobavení (statně takto uvedla promítání samotná autorka: „Hlavně si to užijte“), dotýká se v mnohém ryze izraelských a zároveň velmi citlivých témat. Například velice trefně v jedné úvodní větě shrnuje pocit velké části současné mládeže v Izraeli: „Vracím se do Tel Avivu – města, které nejvíc nesnáším, ale zároveň vím, že ať půjdu kamkoli jinam, budu stejně nasraná.“ Tento nejednoznačný, hořkosladký vztah k Izraeli se všemi jeho problémy a chybami, ale i vtipem a charizmatem, se táhne celým filmem.

Dalším vnitřním izraelským tématem filmu Joe a Belle je bezpečnost a především situace obyvatel města Sderot, které je nejčastěji ostřelováno raketami z Pásma Gazy. Tento nebezpečný zapadákov (opět vidíme analogii s americkými reáliemi, tentokrát s Divokým západem) se nakonec stane útočištěm pro dvě ztracené ženské duše, kde sice denně prší rakety, ale Joe a Belle tu najdou klid a zázemí pro naplnění své lásky.

V Izraeli i ve světě byl film Joe a Belle přijat velmi kladně, podle autorky si na sebe zpětně částečně vydělal. Momentálně spolupracuje s producentem velmi úspěšného filmu Ajami (byl k vidění na Febiu v roce 2010), a nezbývá tedy než popřát Veronice spoustu inspirace a sil do dalších projektů a těšit se na další skvělé kousky z její dílny.