Irmin Schmidt: Francouzský rytíř z německé kapely Can

Nedávno médii proletěla zpráva, že německý hudebník a skladatel Irmin Schmidt byl pasován na rytíře Řádu umění a literatury (Chevalier De L’Ordre Des Arts Et Des Lettres). Schmidt již roky žije ve Francii, jinak by řád dostat nemohl, ceremoniál ale proběhl v jeho rodném Německu. Člověk si jen říká, proč v Berlíně a ne v Kolíně nad Rýnem, kde Schmidt spoluzaložil rockovou legendu Can, svůj nejtrvalejší hudební pomník.
 
Irmin Schmidt (1937) vystudoval klasickou hudbu a vstoupil na dráhu pedagoga, skladatele a dirigenta. Ve třiceti se ale rozhodl dočista změnit směr a stal se klávesistou rockové skupiny, kterou založil s druhým zběhlým skladatelem, baskytaristou Holgerem Czukayem, a freejazzovým bubeníkem Jakim Liebezeitem, jenž dospěl k názoru, že swingu a kudrlinek už bylo dost a nyní je třeba vymlátit z bubnů to nejhypnotičtější, co se v nich skrývá. Na kytaru hrál Czukayův žák Michael Karoli, který se rozhodl najít hudební teorii všeho. Zpíval nejprve afroamerický sochař, po něm japonský nomád a busker. 
 
 
Karate nezbytného minima
 
Za rozhodnutím založit Can byl Schmidtův výlet do New Yorku, kde jej kromě minimalistů Reicha, Rileyho a Younga zaujal i rock. Předtím hrál „spoustu soudobé hudby, ale i Brahmse, Chopina a Beethovena (...) A když jsme se dali dohromady, chtěl jsem udělat něco, v čem se spojí všechna současná hudba. Za soudobou hudbu se především v Evropě považovala hudba vážná, Boulez, Stockhausen a tihle všichni. Všechno jsem to studoval, studoval jsem u Stockhausena, ale o rockové hudbě, jakou dělali Sly Stone, James Brown a Velvet Underground, jako o soudobé nikdo nemluvil. A pak tu byl jazz a všechny tyhle prvky pro nás představovaly soudobou hudbu, byly nové. Svým způsobem byly mnohem novější než nová vážná hudba, která za ‚novou‘ prohlašovala sama sebe.“
 
Sestava trávila celé dny ve zkušebně/studiu, které si po krátkém životě na zámku Norwenich vybudovala ze zrušeného kina, a vybrušovala tam z nekonečných improvizací písně, jejichž šamanská divokost a mantrická úspornost byly výsledkem osekávání zvuku na nezbytné minimum. Virtuozita všech hráčů nebyla něčím, co se okatě předvádělo, za přesností a pohotovostí souhry ji ale bylo možné neomyslně vycítit. Liebezeitovi nevadilo hrát dlouhé desítky minut jediný rytmus, byl-li to ten pravý, zrovna tak Czukay po hmatníku své baskytary nijak netančil, dospěl-li k názoru, že jediný tón stačí. A novopečený rytíř Schmidt? Z videozáznamů živých vystoupení je jasné, že se u varhan královsky bavil - jeho trademarkem bylo rozeznívat klávesy karatistickými sety. 
 
Video mother sky: https://www.youtube.com/watch?v=l0wQWU18EAk
 
Pokud jste neměli to štěstí a nezažili Can před čtyřmi desítkami let naživo, budou pro vás alba jen slabou náhradou – tak to alespoň tvrdí jejich druhý zpěvák Damo Suzuki. Na dvojalbu Tago Mago z roku 1971 ale Can své zbraně prezentovali natolik uceleně a působivě, že se stalo jednou z nepřekonatých klasik psychedelické éry. A kromě dlouhých rockových rituálů i křehkých ukolébavek na něm slyšíme i studiové a střihačské umění Holgera Czukaye, který manipulaci s magnetofonovými pásky, rádii, generátory atd. posléze obětoval i roli baskytaristy a coby sólista se stal legendou na poli samplingu a ambientu. Za jeho žáky lze považovat Briana Ena a tisíce dalších.
A ještě jedno video: https://www.youtube.com/watch?v=eLNRCDPKkU0
Krautrocková ne-scéna
Can byli kapelou, která ve světě neměla a dosud nemá obdoby, nevznikla ale ve vzduchoprázdnu. V Západním Německu, jehož nastupující generace již nechtěla pykat za hříchy svých otců, zároveň ale se ale stále cítila být společensko-politicky osktakizovanou, to v šedesátých patřičně kreativně vřelo na frontách rocku i vážné hudby, která se díky Karlheinzi Stockhausenovi začala potýkat mimo jiné s možnostmi elektroniky. Kapel tehdy v Německu vznikaly snad tisíce, jako všude v Evropě a Americe, zajímavá kombinace rocku, avantgardy a teutonské „tvrdosti“, která k vyjádření nepotřebuje swing a soul, se zhmotila nejen v hudbě Can, ale i dalších skupin operujících ve svých izolovaných světech/studiích: Faust, NEU!, Ash Ra Tempel, Tangerine Dream, Kraftwerk... Co jméno, to unikátní přístup a obohacení světové pokladnice rockového undergroundu, ambientu i technopopu. Zavádějící název pro scénu, která scénou nikdy nebyla, zněl krautrock. Can byli vzýváni především postupunkery typu Public Image Ltd. a The Fall, zásluhy na formování vlastního zvuku jim ale přiznávají třeba i David Bowie, Kanye West a Radiohead.
A přestože Irmin Schmidt za ty desítky let od rozpadu Can vytvořil množství především filmové hudby, jsem pevně přesvědčen o tom, že svůj řád dostal za to, co dokázal ve skupině, jejíž název může být slovesem „umět“... nebo „dokázat“.  Can sice skončili již na počátku osmdesátých let, jejich odkaz je ale stále živý a archívy plné lahůdek, jak před třemi lety ukázalo trojalbum The Lost Tapes. „Ty pásky samozřejmě nebyly ztracené, ale tak dlouho se válely na polici, až se na ně zapomnělo,“ shodil to tehdy Schmidt.
Petr Ferenc
foto Coup d'Oreille- licence cc by sa 2.0