Interview s Poletíme?: Každá písnička si řekne, jak má vypadat

Kapela Poletíme? je tu s dalším albem, které se chystá pokřtít 18. 11. v brněnském klubu Fléda a 25. 11. v pražském Futuru. Album je to zase originální, vtipné i závažné, a hudebně, jak jinak, velmi zajímavé. Prostě s albem, které si nepustíte jenom jednou. Turbošansón (název desky je opravdu příhodný!) bude zřejmě u vás doma nebo na nejrůznějších večírcích a diskotékách hrát pořád dokola. Takže škrtněme otazník v názvu skupiny a leťme! Pilotem, letuškou i stevardem nám je frontman kapely Rudolf Brančovský.
 
O kapele Poletíme? se mluví jako o jedné z nejzábavnějších skupin české pop music. Souhlasíte se tím?
Rád bych se tím souhlasil, protože se ze všech sil snažíme o to, aby to tak bylo. Víte, mě láká balit důležité věci do vtipného hávu. Dělat hudbu tak, aby mě to samotného těšilo. Když napíšu písničku, která mě rozesměje, řeknu si: to je dobrá cesta! Ale nechci, aby to vyznělo, že produkujeme zpívané vtipy. To zase ne.
 
Napsat dobrou komedii je prý těžší, než dobrou tragédii; platí to i o vtipných písničkách?
To úplně neumím posoudit. Naše skupina je taková, jaké písničky píšu. Humor mi přijde jako důležitý komunikační kanál. Lidi se tak otevírají. A já mám rád lidi, kteří mě rozesmějí. Záležitosti, které mě rozesmějí, mě taky víc otevřou. A pak jsem schopen se na věci dívat jinak. Na naší nové desce ale nejsou jenom vtipné písničky. Vyjadřuju se ale tak, že někomu může připadat vtipné i to, co myslím vážně.
 
Vtipnost tedy není tím hlavním, na co myslíte, když začínáte pracovat na písni…
Není, a ani nechci, aby vznikl dojem, že vtipnost je tím hlavním kritériem. Ale: chci se u práce a u hraní bavit a kapela se u toho chce bavit taky. No a když to takhle funguje, baví se i lidi. Navíc hrajeme většinou v durových tóninách, lidi si při naší produkci můžou zatancovat, jsme prostě kapela k vyblbnutí. Ale současně máme písničky k detailnímu poslechu, ze kterého vyplyne, proč jsem to nebo ono takhle myslel.
 
Třeba i to, proč v písničce Hadi nečasujete slovesa?
Kdybych v ní časoval správně, asi by to byla obyčejná písnička. Schválně jsem ale chtěl napsat písničku, která popírá českou gramatiku. Koneckonců – tohle lidi chytá za uši a pak si to lépe pamatují.
 
Mění se postupem doby vaše publikum?
Roste. Ve všech smyslech toho slova. To mě vzrušuje a současně baví. A to je taky důvod, proč jsme se spojili se Supraphonem. Ti, kteří se o tenhle druh hudby zajímají, už o nás vědí. Teď chceme oslovit další, otevřít naši muziku i těm, kteří se k ní doposud nedostali nebo na ni neměli čas. Naše publikum přitom není vyhraněné. Máme úspěch jak na folkových pódiích, nedávno jsme třeba hráli na jednom festivalu mezi Frantou Nedvědem a Žalmanem Lohonkou, tak i na pódiích rockových. Třeba v Trutnově. Naše hudba může oslovit lidi napříč věkem i napříč žánry, od metalistů po folkáče. Takže teď se těším na to, co bude dál.
 
Před nedávnem jste prohodil, že se máte moc rádi na to, abyste jako kapela hráli jazz. Jak jste to myslel?
To měla být vtipná replika s pravdivým pozadím. Jazz je vlastně složitá sofistikovaná hudba. Kdybych ho náhodou uměl hrát, jako že neumím, tak by to všechno bylo jiné. Naše kapela by byla jiná, a naše písničky taky. V muzice Poletíme? se samozřejmě objevuje i ten jazz, ale jazzmani by nás asi hnali!
 
Takže jste vlastně nadžánrovou kapelou!
Každá písnička si sama řekne o hudební tvář i text, o to, jak bude pojata. Některé naše písně i ve své třebas punkové podobě inklinují ke country, jiné zase k jazzu, další k romantismu. Každé to sluší jinak.
 
Texty písniček vašeho nového alba opět zaznamenávají skutečné události skutečných lidí…
V těch písních skutečně popisuji příběhy, které se staly mně nebo mým kamarádům. Události ani postavy nejsou vymyšlené. Příklad: na desce je písnička nazvaná Černá Hana. Ač tomu málokdo věří, tahle ženská opravdu existuje!
 
Co tomu všichni ti, kteří se ve vašich písních najdou, říkají?
Většina písniček se týká mě samotného, a všichni ti ostatní, kteří se v těch písních vyskytují, to vědí. Zatím mě nikdo nezmlátil.
 
Vaše nové album se jmenuje Turbošansón. Hrajete tedy tak trochu divoké šansony?
Šansony to vlastně nejsou. Jako kapela hrajeme ty písničky rychle, po našem, někdy humpolácky. Turbošansón je vlastně protimluv. Šanson chápu jako jemnou píseň s hlubokou výpovědí. Hluboká výpověď v našich písních je, ale ta jemnost někdy chybí.
 
Velký úspěch máte v internetovém obchodě Supraphonline; vidíte v téhle cestě budoucnost prodeje hudby?
My jako Poletíme? máme jednu velkou výhodu: naši fanoušci nás mají rádi. Takže si nás najdou i na internetu. Spousta lidí na naši novou desku čekala už dlouho před jejím vydáním, až mi bylo blbý pořád říkat, že ještě není. Teď mi spadnul kámen ze srdce i kvůli nim. A k tomu internetovému prodeji: ano, i tudy se bude budoucí trend prodeje hudby ubírat. Všichni víme, že si lidé stahují muziku třeba do mobilů, a poslouchají ji, kde zrovna chtějí. Ani já doma nemám hromady cédéček.
 
U nového alba máte „na svědomí“ i obal…
K tomu jsem byl lehce donucen, ale teď jsem rád, že to takhle dopadlo. Dřív jsem nikdy nechtěl hudební a výtvarnou stránku jedné věci spojovat. Myslel jsem si, že by měly zůstat oddělené. V případě Turbošansónu se ale jedno druhého dotklo. Na téhle desce je dokonce písnička Maluju, která je vlastně o mně. Sám sebe v ní odkrývám jako výtvarníka.
 
Prý se vám na novou desku vůbec poprvé podařilo přenést energii koncertů. Proč to dřív nešlo?
Jde o způsob nahrávání. V tomhle případě jsme měli vynikajícího pomocníka v Ondrovi Ježkovi. On nás nahrával a staral se o věc i producentsky. Nic moc jsme si nemuseli říkat, a najednou to tady bylo. Takže opak složitého sofistikovaného natáčení se složitou technikou, jeden nástroj po druhém. To máte asi tak, jako když si koupíte nějaké drahé značkové oblečení, kouknete se do zrcadla a řeknete si: dobrý, ale mně víc slučí něco méně dokonalého, něco, co je sem tam natržené a trochu ošuntělé. V tom se přece cítím líp!
 
Křest Turbošansónu proběhne v domovském Brně, ale i Praze. Na co se fanoušci mohou těšit? Prozradíte, kdo bude kmotrem desky?
Bude to taková společná večeře. Staré věci na zahřátí, pak polévka z hitů a Turbošansón jako hlavní chod. Dále pak zákusky a panáky v různých formách a množství tak, jak to máme rádi. Obsluhovat vás budou milí a krásní hoši, kteří vám nakonec podají párátko, a vy si vydloubnete masíčko, co vám zůstalo za zoubky a tajně ho spolknete. Blažení pak zavoláte "účet prosím" a my přiběhneme s novým cédéčkem na stříbrném podnose a řekneme: "Uctivá poklona". Kmotrem, a ne jen kmotrem, si bude ten večer každý sám.