Honza Vedral o hudební žurnalistice a chlebíčkách

Pamatuju si, jak nám ho přivedl do redakce Rock & Popu michal nanoru s tím, že to je Honzík a že by chtěl taky zkusit psát o hudbě. Taky si pamatuju, jak mě udivilo, že někdo tak mladý je tak sečtělý. No, střih a máme tu první cenu za hudební publicistiku, kterou nově vyhlašuje festival Nouvelle Prague. Kdo ji dostal? Honza.
 
Jak se cítíš po převzetí ceny pro nej hudebního publicistu, nově zařazené sortimentu cen do Nouvelle Prague?
Popravdě? Rozporuplně. Nebo spíš divně. Mám velkou radost, že si někdo všimnul a ocenil, co dělám. Už při přebírání jsem řekl, že to považuji za ocenění celého projektu hudebního časopisu Headliner, který je podle mého i po dvou a půl letech na trhu unikátní, propojený se současnou hudební scénou a píše pro něj řada skvělých novinářů. Na druhou stranu jsem nikdy neuvažoval o tom, že se v téhle branži „soutěží“ o něco jiného, než o přízeň čtenářů, případně inzerentů.
Řada kolegů se odmítá účastnit jakýchkoliv hudebních anket a cen s odůvodněním, že v hudbě se nezávodí. Tím míň přeci v hudební publicistice... Tenhle úhel pohledu beru, já se k tomu ale k svému štěstí stavím tak, že hudba a hudební byznys jsou do velké míry jenom zábava. Takže první, co mi blesklo hlavou? Bude víc chlebíčků...
Myslíš, že role hudebních novinářů je podceňovaná?
Pravidelně, když pomluví vaši milovanou kapelu. A naopak přeceňovaná, když ji vychválí do nebes.
S nástupem internetu ubylo hudebních tiskovin, ale hudební žurnalistika nezmizela - co je podle tebe pro tenhle obor užitečné a přínosné?
A čtenáři přibyla možnost novináře ihned konfrontovat s tím, co píše. V reálném čase lze dohledat všechna fakta, poslechnout si studiové i živé nahrávky, zkontrolovat setlist. Nic z toho dřív nešlo – hudební novinařina už přestala být svědectvím z exkluzivního klubu, plní spíš roli osobního průvodce změtí. Možná ubylo hudebních tiskovin, ale ne lidí, co hudbu vnímají , píší o ní nebo prostřednictvím ní třeba jenom vyjadřují emoce na Facebooku.
Jak se role publicistů změnila oproti dobám, kdy vycházela Gramorevue a lidi si přehrávali kazety?
V době, kdy vycházela Gramorevue, mi bylo kolik? Sedm? Osm? Necítím se úplně fundovaně na odpověď. Ale obecně bych řekl, že jako role hudby samotné. Ta už dávno není tím jediným a hlavním vyjádřením generačního nebo kulturního postoje, ale když to řeknu hnusně, běžnou součástí zábavního spektra. Množství, z kterého hudební novinář filtruje a vytahuje to, co stojí za pozornost, je nezměrné. Pokud víte, že s někým jako čtenář do jisté míry sdílíte vkus, může vám ušetřit čas hledáním, upozornit na nahrávku nebo koncert, na který byste sami nepřišli. Dát věci do historických a kulturních souvislostí. Nebo třeba jenom přinést netušený příběh, který se fantasticky čte. Škoda, že právě na tuhle svou roli řada hudebních novinářů v době kdy je třeba mít buď fádní, stádní nebo za každou cenu vyhraněný názor, rezignovala nebo vůbec nepřišla a z psaní se často stávají závody o chytřejší nebo sofistikovanější formulaci.
Potřebuje veřejnost hudební novináře i dnes, čeho jsou nositeli v dnešní době?
Nepotřebuje a nepotřebovala nikdy. Ale naštěstí je pořád překvapivě dost lidí, kteří mají zájem o muzice číst. A vztekat se u toho. Nebo se dojímat. Zkrátka něco - cokoliv prožívat.
A jak vidíš postavení hudební novinařiny do budoucna?
Léta už v mediální branži poslouchám, že jediným, na čem opravdu záleží, je titulek. Že zprávy, recenze, články mohou být zkratkovité, doba je klipovitá, nikdo nečte... My jsme v Headlineru díky našim statistikám čtenosti zjistili pravý opak. Lidi číst chtějí. Jsou dokonce ochotni přečíst hutný feature na patnáct normostran. Ale musí to být skvělý článek, něco, co jim každý na webu nepředžvýká. Obsah je důležitý a přitom tak podceňovaný. To byl vlastně základ toho, proč jsme od září začali s týmem Vojty Lindaura a Josefa Vlčka vydávat přílohu Tři veteráni, která neobsahuje nejlehčí čtení, ale má v sobě – alespoň pro mne – tu esenci starých Rock & Popů, které jsem jako teenager miloval a četl od začátku do konce.
Jsi součástí Headlineru, moderního magazínu o hudbě, který vychází elektronicky, co chystáte na nejbližší období a na co se těšíš?
Máme za sebou poměrně náročný a z technického hlediska vyčerpávající přechod na novou aplikaci. V září jsme spustili již zmíněné Tři veterány, o kterých pořád mluvíme jako o příloze. Ale svým rozsahem a pojetím je to vlastně plnohodnotný druhý časopis pro, řekněme to agisticky, starší a pokročilé. Čeká nás práce na naší webové verzi, kterou je potřeba posunout dál. Čeká nás redesign. Ale osobně se nejvíc těším na další narozeninový večírek do Malostranské Besedy a pak na léto na sérii Pontonů, které dělá skvělou dramaturgii Karel Buriánek. A ze schůzek, které jsem absolvoval na Nouvelle Prague a po Nouvelle Prague si myslím, že o Headlineru příští rok ještě bude po právu slyšet víc, než by se mnohým líbilo.
3 tipy na fajn hudební akce, které máme ještě letos stihnout?
1) Všechno, co jsem chtěl vidět, hrálo asi tak den před tímhle rozhovorem. Nejbližší koncert, na který chci jít jsou ale Prago Union v Lucerna Music Baru, prý naposledy s živou kapelou. Smrt žije je pro mě deska roku.
2) Elton John v O2 aréně! Nikdy nezapomenu, jak v londýnském Roundhouse, kde hrál na iTunes festivalu, spustil Saturday Night's Alright for Fighting. Ukázal do publika s tím svým vševědoucím výrazem... a přes všechny namistrovaně zvednuté frňáky, z nichž jeden byli můj, jsem byl i já „jeho“. Tohle je normální guilty pleasure.
3) Není to přímo hudební, ale mám z toho radost. Křest mojí první samostatné knížky Miro Žbirka: Zblízka, který bude 21.11. od 17:00 v Paláci knih Luxor. Ve svých pětatřiceti letech se neumím podepsat, abych nevypadal jako absolvent pomocné školy. Bude to zábava. Což je jasný, protože tam bude Meky a s ním vždycky je.
Něco na závěr?
Chlebíčky?