Happy Socks: Tyhle ponožky mají energii. Mají pohyb. Říká David LaChapelle

Rozhovor Davida LaChapella s Merlem Ginsbergem, věhlasným novinářem z The Hollywood Reporter a dřívějšího přispěvatele VW Magazine, The New York Times Magazine, The London Times, Marie Claire, Cosmopolitan nebo Rolling Stone. Mluvili spolu o spolupráci Davida LaChapella se značkou Happy Socks.

MG: Davide, co byl impuls k natočení filmu Happy Accidents?
DL: Začalo to tím, že nás oslovili majitelé Happy Socks, abychom pro ně nafotili novou kampaň – a byli tak otevření mojí představě, že mi nechali naprostou tvůrčí svobodu, pokud budou ponožky v hlavní roli. Když jsme se na to všichni vrhli, napadlo nás během focení natočit s ponožkami krátký film, a všichni jsme z toho byli nadšení. A já možná nejvíc ze všech! Nejdřív to vážně mělo být jenom behind-the-scene video, o tom samotném focení. Ale můj spolupracovník John Byrne mě přesvědčil, že podobná videa můžou být nakonec hodně, hodně nudná. A tak jsme se dohodli, že vezmeme naše dvě kamarádky Katie a Melody Johnson, matku a dceru, herecké duo – a dvě z nejodvážnějších žen a umělkyň, co znám – a natočíme společně něco zvlášť. Myslím, že focení a točení se nakonec dohromady krásně doplňovalo a navzájem živilo – energie se tím skoro ztrojnásobila. V posledních letech jsem se posouval k filmu blíž a blíž. Naštěstí jsem měl v týmu samé lidi, se kterými spolupracuji už spoustu let – skoro jako rodina, a všichni jsou hrozně talentovaní - takže když to dáme dohromady, vzniknlo vždycky něco hrozně zajímavého.

MG: A všechno se stalo tak rychle – a spontánně – to je skoro jako šťastná náhoda!
DC: Šťastné náhody jsou téma skoro všech mých prací. Myslím, že je v životě i v práci důležité umět se vždycky otevřít spontánnosti a pak se můžou dít kouzelné věci – zůstat dostatečně uvolněný, aby se věci mohly dít samy od sebe, to je klíč – protože pořád musíš mít velkou spoustu věcí promyšlenou, a potom se můžeš nechat jenom vézt tím, co se děje. No a potom se vždycky stane něco, co si vůbec nečekal, a většinou je to ta nejlepší část fotky nebo filmu. Myslím, že by tohle potvrdila většina umělců – nerozumí všemu, co v tu chvíli dělají, ale když se ta představa zcelí, dává to naprostý estetický smysl. To je nejdůležitější prvek kreativity. Jestliže je to film a natáčení je veselé, jestli že se všichni zapojují, potom z toho dostaneš mnohem víc, než si čekal. Miluju spolupráce, proto mám tolik rád fotografii – protože je kolaborativní. A, samozřejmě, film je vůbec nejkolaborativnější umění.

MG: Během natáčení se spousta věcí děla spontánně – jako třeba, „pojďme to natočit – ale počkat, pojďme tam ještě použít tenhle provaz. A támhlety trubky jako pozadí. Hele, to vypadá super, pojďme to použít!“ Nebylo to nijak striktně naplánované.
DL: Volnost je něco, co musí vznikat v procesu – věřím a vím, že fotky drží pohromadě to, že jsem měl volnost dělat to, čemu jsem věřil, že je správné – nebylo tam moc kuchařů v kuchyni – ačkoliv se podíleli všichni. A to je to, co drží fotky pohromadě – je to série, ale poslední fotka byla jiná než ostatní, co se týče kompozice; díky tom jsem se nenudil. Bylo to formální ve symslu přístupu, protože jsou především o tvary tanečníků samotných kteří jsou na fotkách v hlavní roli, a pak barva a nápad s barevnými ponožkami, barevnými pozadími – a veselost ve vzduchu. Bylo to vizuálně souvislé – někdy pracuju hodně konceptuálně.

MG: Vypadá to, jako by se vzory na ponožkách doplňovaly se vzory a barvami v pozadí, domy a lokace v centru Los Angeles a v údolí San Fernando. Jak je tvůj tým našel, ty lokace?
DC: No, našli jsme ty ponožky. Podle ponožek jsme pak hledali místa které nám ty ponožky budou připomínat, místa, která měla podobný feeling jako ty ponožky. Na schodech byly podobné vzory, a některé vzory na ponožkách zase připomínaly schody, a zapojili jsme všechny opakující se barvy. A jako modely jsme použili tanečníky, holky a kluky – tanečníci jsou jako modelové prostě nejlepší. Nejsme ani v New Yorku ani v Londýně ani v Paříži – modelky a modelové v LA nejsou na stejné úrovni jako modelky v Evropě nebo v New Yorku. Ale LA má zase výborné tanečníky. Spousta skvělých tanečníků z New Yorku se přestěhovala do Los Angeles. Ano, ty nejvěhlasnější baletní společnosti jsou pořád v New Yorku – ale tady máme nadšení a rytmus a kulturní rozmanitost. Ve filmu RIZE jsem spolupracoval s tanečníky z ulic LA.

MG: Skoro ve všech tvých pracích je spousta kůže, nahoty, sexuality – ale nikdy to nevyzní vulgárně. Je na tom něco nevinného a mladistvého a zábavného – obzvlášť v této kampani.
DC: vždycky se snažím zohlednit, že chceš být sexy ale zároveň chceš být všeobecný – víš, nechceš být jenom pro gaye, nebo jenom pro heterosexuály. Happy znamená: všichni spolu. Všechno je to nevinné – vážně ze všeho nejradši fotím tanečníky. Na střední škole jsem měl spolubydlícího, co byl tanečník – a všichni moji kamarádi byli tanečníci. Chodil jsem po škole a fotil je, a stal jsem e tak trochu vůdcem smečky, se svým foťákem. Od té doby tanečníky miluju a vyvinul jsem si skutečný respekt ke všem formám tance.

MG: Viděl jsem tě, jak tancuješ během natáčení, během práce.
DC: Hrozně rád se hýbu, když hraje nějaká hudba, nějak si nemůžu pomoci. Ale jinak jsem vážně fanoušek choreografie pohybu – všech možných stylů, klasický tanec, balet, hip hop, jazz...

MG: V čem byl tenhle projekt jiný než ostatní?
DC: Svoboda a naprosto geniální energie – mohli jsme být konstantně kreativní a to drželo energii pořád nahoře. Lidi z Happy Socks jsou nejvíc cool – většinou nemívám klienty během focení! Ale s těmihle lidmi chodím na večeři! Jsou jako součást party!

MG: Davide, dokážou tě ponožky rozveselit?
Tyhle ponožky jo. Podívejte se na ně – mají energii, tyhle ponožky. Mají pohyb. Ale většinou jsou to lidé, kdo vás dělá šťastným, a lidi, co je nosí, vždycky vypadají šťastně.