Fringe jako příběh, který se nestal

Sobotní den byl lehce melancholický. Střídající se počasí jako střídání nálad. Město se střídavě zaplňuje a vylidňuje. Jdu dlouhou cestu přelidněným nábřežím, přes Karlův most do epicentra Fringe. Potkávám návštěvníky, které jsem viděl včera, jak si užívají procházku městem, než znovu vplynou do odpoledního festivalového dění. Až u Jánského vršku se ukrývá půvabný sál, na místě, kde byste ho pravděpodobně nikdy nehledali. Uvnitř butikového hotelu Golden Key.  V podzemí je malý cihlový sklípek s kapacitou o něco málo více než dvacet lidí, kteří se přišli kouknout na představení Scale skotského vypravěče Colina Bramwella.
 
Příběh se týká postavy Brahana Seera, který nalezne kamenný prsten, skrze nějž je schopen věštit budoucnost. Vyprávění Colina Bramwella je založené na jeho vlastní, bohužel přednahrané, klavírní hudby. Bramwellův hlas, který doslova tančí na vrcholu podmanivé hudby, nechává se jí unášet a dostává se až k lehkým zpěvavým pasážím, které společně s útulným cihlovým sklepem spojuje, aby mohl předat mystický zážitek příběhu věštby. V úvodu představení říká, že není nutné sledovat celý příběh, že své vyprávění bere spíš jako poetickou atmosféru, kterou každý může využít po svém. Pojímá své představení jako inspirativní snění. Častokrát během představení se odpoutávám z příběhu a dostávám se k mému vlastnímu příběhu, k dávným vzpomínkám, zapomenutým tvářím, sleduji v myšlenkách linie života mých přátel větvící se a rozrůstající se do všech stran. Kdo se ztratil, kdo se znovu objevil, kdo nikdy nezmizel a kdo kam došel. Jsem kdesi v holých horách Walesu či Irsku, kde má člověk neustálý kontakt s horizontem jakoby měl možnost vidět do budoucnosti. Krajina je zcela odkrytá a vy víte, kam jdete. Ze snění mě opět stahuje do malostranského sklepa další poloha Bramwellova vyprávění, který mění rytmus, poetiku. Táhlost atmosférického vyprávění přetavuje do rychlých a dramatických poloh, snovost do groteskních a vulgárních intencí. Celá hodina je dynamickým tripem mezi Bramwellovým vyprávěním a mým vlastním příběhem.
 
Vycházím ven. Ulice jsou mokré, přestože již neprší, lidé z velké části zmizeli. Zdá se, že je to úplně jiné město než, když jsem vcházel do sklepa Golden Key. Stávám se součástí příběhu, který jsem však nezažil. Vcházím do něj až po katarzi, chybí mi ta jedna hodina, kterou jsem strávil ve sklepě, během níž město prožívalo něco úplně jiného než já. Procházím ulicemi jako člověk nepoznamenán touto zkušeností. Cítím, že mi něco chybí, spoluprožití onoho deště, abych mohl být na stejné rovině jako okolní lidé. Je to příjemný pocit. Alespoň na chvíli procházím nezúčastněně, nikdo si mě nevšímá a já si nevšímám nikoho, jdu městem, jehož podobu jsem schopný vnímat pouze já a trochu sobecky mě to těší. Za chvíli začnou usychat ulice, stigmata deště zmizí, minulost se setře a já se znovu stanu součástí přítomnosti, zaplní se mezera příběhu, který jsem nezažil, který se nestal.