Fringe jako překročení okraje

Highlight sobotních až pondělních večerů Fringe festivalu patřil zajisté The London Gay Men’s Chorus Ensamble, tedy jeho skromnější verzi. Sbor má celkem kolem dvou set členů, do Prahy jich přijelo pouze třinásct společně s dirigentem, který se rovněž postaral o klavírní doprovod.
 
Fringe opět dostál svému slovu (‚fringe‘ jako ‚okraj‘), The London Gay Men’s Chorus stojí na okraji mého vnímání sborového vystoupení a vlastně ho zcela překročil. Na představení jsem se dostal v podstatě náhodou, kdy jsem měl jít na pozdější představení, ale nějak jsem neměl chuť na nic čekat a tak jsem vplul do sálu Malostranské besedy, spíš než ze zájmu, z impulsivního rozmaru. Sborový zpěv nikdy nebyl v popředí mého zájmu, vlastně ani v pozadí, ale někde na hodně vzdálených okrajích.
 
Zážitek z Malostranské besedy mě však přiměl tyto postoje přehodnotit. Tam, kde jsem čekal strohé, statické, byť zvládnuté, libozvučné a estetické vystoupení, jsem zhlédl nesmírně živé představení. Opravdu šlo spíše o to ‚zhlédnout‘ koncert, než ‚poslechnout‘ koncert. Každá píseň měla svůj svěží a překvapivě vtipný choreografický rámec a místy i epický, kdy do písně byly vloženy příběhové linie. To umocnilo unikátnost tohoto sborového vystoupení, kdy poprvé jsem byl schopný vnímat jednotlivce a nikoliv pouze sbor jako celek. Každý zpěvák měl svůj unikátní projev, každý byl přirozený ve svém lehkém pohybovém projevu či komicky stylizovaný v choreografickém celku. Nápaditost každé jednotlivé písně často přesahovala lecjaké dramatické představení.
 
The London Gay Men’s Chorus Ensamble se představil v nejlepším možném světle, alespoň
pro mě rozšířil obzor, kam se formát sborového zpěvu může posunout a jakou platformu může poskytnout pro různorodé dramatické nápady.