Fringe jako pokřivený rytmus

V pondělní podvečer se setkávám se svým kamarádem. Chvíli se bavíme jen tak, o tom, jak plyne život. Vzpomeneme si na pár vztahů, na opakující se situace, na snahu něco změnit, která se nikdy úplně nevyvedla. Myslíme na budoucí vztahy, jestli budou nuceny jít těma samýma cestama. Mezi řečí si povšimne programu Fringe festivalu, jak si jím listuju. Na co prý dnes jdu. Zjišťuji, že ani moc nevím. Vybírám si představení většinou ráno, intuitivně. Užívám si tu nepřipravenost a užívám si pocit, když náhoda vplývá do přítomnosti a vybuduje si vní své pevné místo. Nakonec se dozvím, že jdu na představení If These Bodies Could Speak dalšího jihoafrického souboru. Taneční divadlo, které si za téma dalo právě vztah dvou lidí, jejich kolísání, odloučení, spojení. Tedy téma všem blízké, téma, v němž toho sice nelze moct říct, co nebylo již nespočetněkrát řečeno, ale může člověka na chvíli utišit, rozdráždit, nechat ho reflektovat sebe samotného.
 
Forma tanečního divadla je vždy křehká a dosti nelítostná k chybám. Vše je patrné. Uprostřed stojí rytmus, který když se naruší, tak padá celé představení. U představení souboru Matchbox Theatre Collective to bylo přímo manifestované. Tanec byl největší slabinou jejich tanečního představení. Vlastně to na mě ani jako tanec nepůsobilo, spíš se jednalo o sled choreografických prvků na téma vztah muž-žena. Chybělo spojení, určitá kontinualita hereckého-tanečního výrazu, nepřerušovaný rytmus zajišťující plynulost. Bylo zřejmé, kdy herec tančí a kdy jen prázdně čeká až přijde jeho čas na další výstup. Poměrně jednoduše se daly vysledovat myšlenky obou herců-tanečníků: Dva kroky v pravo, jeden krok vlevo. Pravá ruka nahoru, rychlý skok vpřed, otočka, spadnout, zvednout se spadnout. Pohyb poněkud uměle vytvářel téma místo toho, aby pohyb vycházel z tématu. Aby pohyb byl jedinou možnou cestou k vyjádření.
 
Cesta do divadla Kampa skrze přeplněný Karlův most, měla daleko větší taneční potenciál.
Už jen proto, že jsem nemyslel na pohyb, ale pohyb se utvářel samočinně na základě mé situace, která nešla vyřešit jinak, než právě tancem.
Kamarád v půlce raději zavírá oči. Není nač se dívat. Ví, že chvíli budou u sebe, chvíli zas od sebe. Přiblíží se, oddálí se. Tak nějak dokola ve spirále. Byl raději sám v sobě, pojal představení jako skokanský můstek do svých vzpomínek. Tančil své představení.
 
Taneční, fyzické divadlo je vždy velkou výzvou a není vůbec lehké se s ním vypořádat. Jestliže u činohry odpouštíme přeřeknutí, zapoměnutá slova, trapné ticho, u divadla tanečního to není tak lehké. Celý tvar je vždy srostlejší v jeden celek a pakliže pokulhává jeden z prvků, podobně jako partner v párovém tanci, stahuje celek s sebou dolů.  Představení If These Bodies Could Speak má v sobě spoustu svěžích nápadů a příjemně se při něm přemýšlí, vzpomíná, sní, ale bohužel nestíhá tempo a kroky, které si samo zvolilo.