Fringe blog 2015, díl VIII.: O proměnách

 
Po čtvrtečním stresuplném dnu jsem se konečně zbavil všech povinností a mohl se znovu odevzdat Malé straně. Ve druhém patře Malostranské besedy se jedna místnost, jinak využívaná jako dočasný sklad pro Fringe, proměnila do odpočinkového - meditativního salonku. Neměl jsem ani čas si ji pozorněji prohlédnout, jelikož jsem přišel o pár minut později a tak jsem rovnou ulehl do jedné z přichystaných postelí. Samotná přátomnost postelí mě ani nepřekvapila, bral jsem to jako další fakt na čtvrteční zběsilé cestě podivností. Ulehl jsem, zavřel oči a začal se zaposlouchávat do začínajících tónů zvláštního snu, který přicházel ze všech stran místností. Woodensnowmusic a jejich zvuková instalace - inscenace mě uchvátila od samého začátku. Lehká hudba a křehkost meditativního zpěvu mě okamžitě odtrhla od vnějšího světa a začala mě ukolébávat tam někde uvnitř. Okolní svět se rychle vzdálil. A i když v průběhu bylo slyšet spoustu hluku z vedlejších místností a ulice, vůbec mě to nerušilo. Somnia mě přivedla na smíření, že to důležité se odehrává teď a tady v téhle místnosti a uvnitř mě a okolní svět - byť nelze popřít jeho skutečnost a utéct úplně - je v téhle chvíli tak slabý a nepatrný, že na něj mohu s lehkostí zapomenout. Ležel jsem se zavřenýma očima a cítil jsem, jak se rozběsněný tep srdce pomalu uklidňuje. Somnia zlehka gradovala, písně se prohlubovaly intenzitou. V jedné chvíli, kdy už si mě hudba zcela podmanila a já tak byl zcela odkázán na ni, se najednou melodie proměnila do temnějších poloh.  představy se začínaly ubírat hloub do nezahojených ran a tep se znovu začal zrychlovat. Tento stav trval opravdu jen chvíli. Poté přišly opět klidnější tóny, které kolébaly jako kdysi matčina náruč. V jedné chvíli přestaly. To byl konec. Bylo by zajímavé pozorovat, jak se s tím kdo vyrovnával, ale já toho nebyl schopný, jelikož jsem měl dost práce sám se sebou. Někdo usnul. Někdo vstal okamžitě. Mě trvalo dlouho, než jsem procitnul ze světa uvnitř do světa vně. Neuvěřitelně mě mrzel tento rychlý přechod. Pro mě to bylo opravdu kruté. Chyběla mi probouzecí píseň, chybělo mi zakončení ukolébávajícího rituálu probouzecím aktem, aby mě se stejnou něžností, s jakou mě odvedli od vnějšího světa, tam i vrátili. Alespoň zůstal pocit uklidnění a smířenost. Zajímalo by mě těch dalších patnáct příběhů, které zažilo oněch patnáct přítomných diváků. Ale řekl bych, že by podali podobný popis - o proměnách, které probíhaly doopravdy uvnitř, se nemluví.

Měl jsem jen pár chvil, abych se prošel Kampou, dotkl se okolního světa, než jsem přišel do Divadla Na Prádle, kde hrála pozdně večerní Kafkova Proměna v podání amerického souboru Alliance for New Music-Theatre. Byť jsem si říkal, že čas kolem půlnoci je pro Proměnu ideální - vzhledem k proměnám, které se v tento čas dějí - v případě Alliance for New Music-Theatre tomu tak úplně nebylo. Měl jsem problém přistoupit na jejich mnohovrstevnatou formu. Ta pracovala s jednoduchou, ale velmi působivou hudbou jednoho cellisty, animací, komorním operním zpěvem a částečně stylizovaným herectvím. Proměny mezi jednotlivými principy byly velmi rychlé a často násilné. Bylo těžké postihnout a přistoupit na styl hry, jejíž rytmus se s mým rytmem většinou rozcházel. Je vždy těžké odtrhnout se od všech vlivů a dojmů, které člověk zažil do té doby, než vešel do divadla, aby mohl plně přistoupit na pravidla právě předváděné hry a napojit se na rytmus, který určuje a vidět hru nezastřeně - jen v konfrontaci sama se sebou. Po Somnii, která ve mne vyvolala můj přirozený rytmus, to bylo ještě složitější. Nebyl jsem zkrátka schopen Kafkovu Proměnu citově uchopit a porozumět jí. K neshodě a nedorozumění docházelo předevšám v dějových pasážích, které demonstrovaly příběh a které užívali, co nejvíce prostředků, aby asi zpestřili známý Kafkův text. Naproti tomu pasáže, které se odstřihly od děje a hlouběji se soustřeďovaly na vnitřní emoční svět Řehoře Samsy si s mým vnímáním rozumněly naplno. Byly to úchvatné lyrické pozastavení v jinak epickém, příběh vyprávějícím představení. A oněch pár scén - mistrně vyvedených, čistých a emočně silných - mi zcela stačilo, abych si představení užil. Trocha lítosti, že právě z těchto arytmií nebyl postaven základ rytmu, ale ty skutečné proměny - nejen Řehoře, ale i ostatních postav - které se odehrávají uvnitř, byly postihnuty bez sebemenší výtky.
 
Petr Dlouhý