Fringe blog 2015, díl III.: O setkání

Fringe je něco jako náruč. Náruč, do které se lidé každoročně vracejí, kde je jim příjemně, kde se cítí přirozeně. Je to poměrně úzká komunita, která se ale každým rokem rozšiřuje. Náruč jako nadstandart festivalu a zároveň i pevný základ. Náruč jako platforma, kde se lidé setkávají. A ona setkání jsou základem festivity, která dělá Fringe tak lákavým. Setkání mezi představeními nebo večer v Besedě, která se utvrzují v průběhu festivalu.

Dnes jsem se například setkal s opravdu půvabným představením. "East of the sun, West of the moon". Křehký příběh chladného severu se schopností zahřát. Bylo fascinující pozorovat mistrnou práci loutkáře Purvina, který převyprávěl příběh o úzkosti samoty a touhy po spřízněné duši a nemusel přitom říci jediní slovo. Na třičtvrtě hodiny byl schopný upoutat pozornost všech přítomných napříč věkovou strukturou. Celý byl spoutaný s křehkostí příběhu, stejně jako byl Purvin duševně spojený z každou loutkou, s každým jejím pohybem, s každou rekvizitou, s každým tónem hudebního podkladu dotvářejícího severní atmosféru. Život, který vdechl loutkám a emoce, které jejich prostřednictvím předával, byl nesmírně hluboký a upřímný. 
Bylo to opravdu silné setkání nejen s poutavým příběhem, ale především s člověkem pohlceným do své práce oduševňování a předání určité životní zkušenosti, životního postoje. 

Petr Dlouhý