František Skála a jeho past na voyeury

Na plakátech rajtuje na statném jednorožci, stejně suverénně si František Skála ve čtvrtek večer osedlal i Valdštejnskou jízdárnu. Jezdec, snílek, apoštol zmaru a zřejmě i potapěč. „Potápím se ke dnu přiváben hlasem mořské okurky a na hladinu vynáším perlu.“
 
Jedna z nejzajímavějších perlorodek českého umění přivábila na prostranství před jízdárnu stovky lidí. Skála shrnul koncept více než desetileté práce šplhem na jeden z kolemrostoucích stromů a amplifikovaným projevem v ptačí řeči. Po skřivánčím cvrlikání pro změnu zdolal úvodní exponát u vchodu výstavní síně (žebřík s třásněmi a voyerskou klíčovou dírkou) a z jeho výšin pozdravil dav známou dikcí českého prezidenta. Absurdní výzvy k pochodu shromáždění, které začal vnímat jako blíže nespecifikovanou manifestaci, ukončil až zásah kurátora. Dav se roztekl do galerie, i tak ale zůstaly desítky lidí ve frontě. A další neustále přicházeli.
 
Všemi dostupnými prostředky se pokouším navodit sám sobě stav úžasu a zprostředkovat ho druhým. (F.S.)
Když z nás chtěla učitelka přírodopisu spolehlivě vytlouct zájem o paleontologii, použila k tomu minerály vystavené ve sto let starých vitrínách Národního muzea. Po letech se s kusem nábytku setkávám znovu a připadám si jako Joachim Barrande při objevu prvního trilobita. Rakve plné mrtvého kameni ožívají Skálovým vlastním přírodopisem, absurdními sbírkami z cest po vetešnictvích a zaprášených půdách. Je tu pouzdro s mořskými piťuny, jezevčí chlup, prsní silikon, myšlenka na mateřství,věštecká polokoule, opičí hrnec, trnová Venuše z Věstonic… Skála dokázal prostor starobylého musaionu proměnit v úžasné místo a jeho dospělé návštěvníky v malé nadšené děti.
 
Musaion je jeden z šesti výstavních pavilonů pečlivě promyšlené výstavní diverze ( a nebo je to myšleno vážně?). Kousek od něj čeká prudce minimalistická Gallery. V bělostném prostoru vyčnívají předměty jednoduchých linek a dostatečně efemérních názvů: Tao II, Krabice na duše, Zatmění. Opodál stojící jeskyně Tribal je bydlištěm vznešeného neolitu, návštěvníky tam přivítají světélkující postavy z materiálu ne nepodobného vosku.
 
Chycení do pasti slibuje pavilon s názvem Privat. Přivřít jedno oko a voyeursky se dívat špehýrkou nutí Skála díváka na každém kroku. Dírkovaný je zub času se zlatou korunkou, i bydliště podivného nájemníka Privatu. Kdo to leží v boudě za pavučinovou záclonkou? Tvor s povrchem z tiramisu nebo důstojně vyhlížející lejno? Jedna obzvlášť hustě dírkovaná stěna tohoto obydlí šmíráky před přiložením oka ke škvíře varuje velkým kosočtvercem. Kdo neposlechne, čeká ho šok: celá louka rozkvetlých ženksých klínu, vystřižených z porno časopisů. Kdo se oklepal, může se cyniky bavit výrazy nově lapených šmíráků.
 
Jsou tu barevné tubusy s elektronkami, sbírka cestovatelských deníků, skulptury dopisových obálek. Nad prostorem ční jednorožec ze železných špon a postava unášená větrem. Vedle sošky medvídkového bušidó samuraje oslňuje oči skulptura politá zlatem „Zlatá mládež“ - stojí na soklu. Zasměju se tomu a fotím. „Ehm, jak to dílo chápete?“ zeptá se mě znenadání hlas postarší dámy-intelektuálky. „Jako vtip, jako radostnou hru“ odpovídám. „Aha,“ praví suše lajdy a odpluje hledat významy k dalším exponátům. Z jízdárny odcválám v nadšeném transu, ochranka za mě okamžitě pouští dalšího návštěvníka, fronta vede až před výstavní síň. Snad v dalších dnech vlna zájmu opadne, na tuhle výstavu jednomu voyeurovi hodinka rozhodně nestačí.
 
/fb fotoalbum/