Tvář vody mexického režiséra Guillerma del Tora získala třináct nominací na 90. ročníku udílení Cen Akademie. Snímek ukořistil čtyři cenné Oscary, a to za nejlepší výpravu, hudbu, režii a film. Ale proč je to všechno zasloužené?
Del Toro jde ve Tváři vody akademii naproti. Divákovi podsouvá prvoplánové milostné vyprávění krásky a zvířete zaobalené do dnešního trendu outsiderství. Prázdnotou sžíraná němá uklízečka tajné americké státní laboratoře se snaží porozumět skrze své postižení záhadnému obojživelnému monstru z Amazonie, jež je v téže instituci vězněno za účelem brutálních experimentů. Celý děj je situován do období studené války, tudíž nechybí ani sovětští špióni snažící se získat tvora ke svým záměrům.
Ve své podstatě se jedná o pouhopouhou, lehce brutální, pohádku, v níž existuje jasná definice dobra a zla. I když tentokrát bezradného prince nahrazuje osamocené monstrum a krásnou dceru mlynáře vnímavá uklízečka. Jejich vztah během 123 minut eskaluje skrze mimiku a znakovou řeč k absolutnímu propojení. Pomáhá jim stárnoucí neúspěšný výtvarník, naprosto běžná Afroameričanka a citlivý vědec. Žádný z těchto tří protagonistů rozhodně neprokazuje hrdinské prvky, spíše naopak. A skutečným zlem není výše zmiňované Rusko. Třiapadesátiletý del Toro totiž vystavěl opravdové ,,záporáky" na platformě amerických hodnostářů v čele s egoistickým vládním agentem.
Režisér má smysl pro detail, systematicky směřuje projevy charakterů do přehnané výstřednosti, jež však paradoxně evokuje reálný svět. Představitelka hlavní ženské role Sally Hawkins, ve snímku také zvaná jako princezna bez hlasu, se se svou vizáží podobá Amélii z Montmartru. Nepotřebuje mluvené slovo ke komplikovaným vyjádřením – bravurně totiž pracuje s neverbální komunikací.
Nevšední výprava vědeckofantastické Tváře vody jednoznačně připomíná barevný svět dětí plný absurdit. Hudební dramaturgie zase naopak vytváří intimní atmosféru romantických filmů, ta poté vrcholí snovou taneční scénou. Filmová řeč vsází na poetičnost, jíž mísí s vtipem. Tvůrci obratně pracují s mnohotvárnou vodou, která vymezuje celé spektrum situací – tvoří temnotu, bolest, ale i štěstí a lásku.
Guillermo del Toro dokázal přetavit klišé známé v tisíci různých podobách, do podoby tisící první. Snímek rozhodně není perfektní, navíc tak nějak z obsahové stránky vyznívá jako film Netvor z Černé laguny, jejž natočil Američan Jack Arnold v padesátých letech minulého století. Taktéž ve Tváři vody existují nezodpovězené otázky. Proč vůbec záhadný obojživelník existuje? Proč je vlastně hlavní hrdinka taková? Na druhou stranu – má být pohádka dokonalá? Stačí, že je šílená, naivní, magická a hlavně svá.