Film Vejška je na obzoru, čas na rozhovor s Tomášem Vorlem

Rozhovor s Tomášem Vorlem o filmu Vejška, volným pokračováním filmu Gympl, který jde do kin 23. ledna 2014.
 
Vejška je volným pokračováním filmu Gympl, který byl, pravda, divácky velmi úspěšný. Vy přece nejste žádný velký příznivec filmových pokračování, co vás tedy vedlo k tomu Vejšku natočit?
Pokračování filmů mi byla vždycky odporná a nikdy bych nevěřil, že sám budu pokračování svých filmů točit. Člověk nemá nikdy říkat nikdy. Prostě jsem asi chtěl zažít, jaké to je, natočit pokračování. Je to výzva, udělat ten film ještě lepší než předchozí, diváci očekávají hodně, jsou kritičtí. Také nás zajímalo, co by se s našimi kluky dělo dál, když opustí gympl. A také tu byl velký tlak fanoušků Gymplu, kterých jsou statisíce, možná miliony. Už by z toho byla slušná volební strana…
 
Kam se hlavní hrdinové Vejšky, které ztvárňují Tomáš Vorel jr. a Jiří Mádl, od dob Gymplu posunuli?
Kluky stále spojuje ilegální malování graffiti, ale jinak se jejich cesty pozvolna rozcházejí. Kocourek je svědomitý a pracovitý, chce se dostat na UMPRUM, chce se živit grafikou. Miluje dívku Julii, která je však do světa a stále mu uniká. Kolman je naopak mazánek z bohaté rodiny, rodiče ho vydržují na Vysoké škole ekonomické. Studium hovůbec nezajímá, zkoušky a zápočty řeší podvodem a úplatky. Zajímají ho rychlá auta a spolužačky, které kosí jednu za druhou. Takže je jasné, že  jejich  rozdílné  životní postoje musí přinést konflikty…
 
Pamatujete si vy na dobu, kdy jste studoval na vysoké škole? Jaký je podle vás rozdíl mezi vysokou školou a jejími studenty tehdy a dnes?
Já mám pocit, že jsem studoval celý život. Nejdřív ZDŠ, pak gympl, pak ČVUT, pak FAMU, celkem dvacet pět let studia. Výsledek: nic nevím, nic neumím. Všechno, co jsem se naučil, jsem nakonec zapomněl a to podstatné, jak přežít v kapitalistickém světě, to mě nikdo nenaučil. Ale studium asi není od toho, aby se člověk něco naučil, ale aby zažil neuvěřitelné historky a poznal nejbizarnější postavy a kamarády. A to se mi podařilo. Během studií jsem poznal Vávru, Holubovou, Hanáka, Šteindlera, divadlo Sklep… A jaké jsou vysoké školy dnes? To nevím. Už nestuduju. Už to stačilo…
 
Na filmu jste spolupracoval s lidmi z graffiti scény a s muzikanty, kteří se pohybují kolem hudby, jež je s touto subkulturou spojená. Jaká byla spolupráce například s Pastou nebo Mikem Trafikem?
S Pastou šlo psaní scénáře jako po másle. Má neuvěřitelné životní zážitky, je nadaný vypravěč a originální výtvarník. Hlásil se na UMPRUM a nevzali ho. Jeho školou je ulice. Kus jeho života jsme do scénáře Vejšky zakomponovali. Pasta taky tlačil, aby hudbu a rap dělal někdo jiný než Gympl, aby se to v ničem neopakovalo. A z toho vyplynula jediná volba: Mike Trafik a Vladimir 518. Ale Vladimíra jsem nedokázal oslovit, protože  mě kdysi vyfakoval při filmu Gympl, že prý v takový komerční sračce, kde hraje Mádl, dělat nebude. Takže Pasta musel s Vladimírem zorganizovat schůzku, abychom ho přesvědčili, že Vejška komerční sračka nebude. Takže ve Vejšce zazní tři rapy Vladimíra: Zdrhej, Děti Prázdnoty a Planeta Praha. Ten první je přímo komponován na film. Trafikova hudba je dílem použita z jeho nového CD, dílem komponována přímo na film. Je to hudba extrémních poloh. Brutálně divoká i romanticky chvějivá. Dokonale spolupracuje s obrazem…    
Komunikace s graffiti scénou je velice konfliktní a nekompromisní. Například Pasta je za to, že spolupracoval na filmu Gympl, ortodoxními writery odepsán. Je to věčný rozpor, který se opakuje ve všech dobách a oborech. Kdo se chce prosadit, tak nemůže zůstat celý život v undergroundu. A když se prosadí, tak ho ten underground odsoudí, že je komerčák. Tenhle rozpor jsme přesně zažívali v divadle Sklep před dvaceti lety…
 
V čem je Vejška rozhodně jiná než Gympl?
Vejška je dospělejší. Humor není gymplácký, prvoplánový, ale smějete se také. Herci hrají opravdověji, realističtěji, dojemněji. Ve Vejšce je větší láska, větší drama, větší emoce. Kamera je rychlejší, dynamičtější, obraz širokoúhlý. Více tu hraje Praha: jak historicky malebná zákoutí, tak zastrčené, zapomenuté periferie…
 
Film Vejška má rychlou kameru, často v jízdě, noční Praha se zjevuje v nepoznaných pohledech a úhlech, zapomenutá zákoutí periferií ožívají magickou hrou stínů a barevných sprejů… Za kamerou jste stál vy. Bylo náročné režírovat a točit zároveň?
Naopak, bylo to jednodušší, rychlejší, levnější. Nemusel jsem nikomu vysvětlovat, jak to chci komponovat a švenkovat. S herci jsem před natáčením hodně zkoušel, abych se při natáčení mohl soustředit hlavně na kameru. Také jsem měl štěstí na asistenta kamery a vrchního osvětlovače. Bez nich bych to nedal. Téměř všechny záběry jsou v pohybu. Buď jeřáb, nebo jízda, nebo slider, nebo vrtulník, nebo jsem kameru chytil do „teplejch“… to znamená, že jsem ji držel v ruce a běhal s ní…
 
Jan Kraus a Ivana Chýlková, kteří hrají rodiče Jiřího Mádla, vystřihnou ve filmu impozantní hádku, jíž si jistě mnozí diváci zapamatují. Bylo to takto ve scénáři, nebo jste jim nechal prostor pro improvizaci?
Ve filmu Gympl rozmlátí Kraus byt ve své milionářské vile. Ve Vejšce už je to miliardářská vila. A nerozmlátí ji Kraus, ale Chýlková. A má k tomu pádný důvod. Točili jsme ve skutečné miliardářské vile v Černošicích. Její majitel byl nejdříve vstřícný, ale když viděl, jak Chýlková máchá golfovou holí a demoluje zařízení bytu, začal nám účtovat zničené stěny a podlahu. Ten záběr přišel na hodně peněz. Takže se to muselo natočit jen jednou v jednom záběru. Pak před vilou Chýlková ještě zdemolovala Krausovu limuzínu Lancia v hodnotě dvou milionů korun. Dokázala to elegantně a napoprvé. Byly to dva nejdražší záběry filmu…
 
Co vás osobně fascinuje na graffiti?
Mě graffiti zasáhlo silně, hned jak se po revoluci objevilo v ulicích Braníka, kde bydlím. Nevěděl jsem, co to znamená, kdo to dělá, proč to dělá. Ale působilo to monumentálně, až mysticky. Takže postupně jsem do toho pronikal a seznamoval se se skutečnými writery. A zjistil jsem, že to, co předvádělo divadlo Sklep na jevištích, dělají writeři na ulicích. Je to reakce, někdy možná agresivní, na vyhaslou městskou civilizaci. Reakce na unifikovanou betonovou architekturu, reakce na reklamou naklonovaný svět. Každé graffiti je originál, má svůj názor a svého autora. Ale domy, auta, billboardy, oblečení, všechno, v čem se nacházíme, je dnes unifikované, okopírované. Barvy a tvary a slova jsou předem vypočítané, naprogramované a vylisované. Když jdu městem a rozhlížím se, bolí mě oči a srdce. Není vlastně kam se podívat, abych nebyl v depresi. Snad jen řeka Vltava a ptáci na obloze. A tak zjišťuji, že z toho veškerého městského hnusu je graffiti vlastně to nejhezčí. Měli bychom zakázat unifikovaná sídliště a stavby, zakázat stereotypní tvary aut a nevkusné oblečky! Zakázat křiklavé billboardy s kokainovými blondýnkami a vepřovými ksichty, které nám nabízejí všemožné štěstí! A měli bychom povolit graffiti! Zatím je tomu naopak…
 
Ke Gymplu složili muziku a rap Indy & Wich. K Vejšce DJ Mike Trafik a Vladimir 518. Jak se tento styl hudby snáší s hudbou a písněmi divadla Sklep?
Divadlo Sklep, recitační skupina Vpřed, tam vznik první rap. Znáte třeba text: „Šéf to ví, šéfa šéf to ví, šéfa šéfa šéf, ten to taky ví!“? Tak to jsme recitovali za podpory prudké rytmiky začátkem sedmdesátých let! Lumír Tuček je zakladatel rapu. Mezi hudbou filmu Kouř a Gympl a Vejška není pro mě žádný rozdíl. Cítím se ve všech jako ryba ve vodě…
 
Myslíte si, že by bylo možné ještě tento příběh z Gymplu a Vejšky někam posunout? Nebo je Vejška definitivní tečka?
Neplánuji, nikdy jsem neplánoval žádné pokračování. To si řekne čas a diváci. Ale jestli bude třetí díl, tak se nebude odehrávat v Čechách, ale v Americe…