F. K. Foltýn k vidění na dvou výstavách

Galerie města Kolín a Městské Divadlo v Kolíně poskytují nebývale krásný kulturní zážitetk. Konkrétně výstavy F. K. Foltýna (1937 - 2000) Obrazy a Objekty z 60. let . K vidění jsou do 26.9.2015
 
Jedním z těch, kteří nemohli mlčet k stále se zvětšujícím utrpením biosféry byl i František Foltýn. Zvláště za situace, kdy před jeho očima byla postupně krajina jeho mladosti obětována fikci neustálého boje s přírodou, jakožto podmínky rozvoje socialistické společnosti. Boje, v němž umlkl hlas lidství a kde účelové hodnocení přírody zplodilo nebetyčnou pýchu popírající dobrotu Božího stvoření, neboť člověk se stal sám stvořitelem, aby si poté stvořil ekologickou a morální krizi, v níž se po skluzavce konzumního života pomalu propadal do propasti beznaděje a prázdnoty.
 

     Zobrazená ekologická reálie je vlastně svědectvím, či zprávou o stavu Země české v rovině výtvarné transkripce. A tak se vlastně na každém obraze odehrává v jádře stejný děj – zápas technosféry s biosférou, jenž je v poslední tvorbě rozšířen na zápas s kulturou. Znakové zobrazení biosféry je vyjádřeno výsečemi krajiny, různými krajinnými prvky, které na rozdíl od starších děl nejsou již uzavírány do skleněných koulí, ale difundují volně do prostoru obrazu, nebo konkrétními rostlinami, živočichy, či přírodními artefakty. Technosféru ve Foltýnově pojetí symbolizují geometrické konstrukce, vyjadřované pomocí přímek, ale i různých kubusů, betonových a plastových monster, v jejichž dutinách žije totalitně organizovaná společnost spolu s dožívajícími fragmenty kulturního dědictví otců a dědů: Číselný kód zboží jenom umocňuje vyjádření současného stavu, kde krizi hodnot odpovídá stupeň narušení přírody. Tento vnější model pak dokreslují a precizují shluky agresívních postaviček, které vykonávají vlastně nejdříve násilí na přírodě, aby pak vykonávaly násilí na člověku samém.
     Takovéto vidění technosféry kontrastuje s řádem a poklidem krajin menhirů, křížů, posazených do jakési prakrajiny. V řádu času, kdy člověk byl součástí přírody a životem svým se z ní nevyděloval, se k nám vracejí víly, ale ne jako pohádkové bytosti, nýbrž strážkyně čistoty matky Země a jejích dětí. V proměně jejich tváří se zrcadlí utrpení stvoření a mnohde se krása jejich těl ztrácí pod abstrakcí negace přírody, a tak se ztráta těla v rovině abstrakce stala obrazem osudu člověka vyjadřovaným zničením tváře přírody. Autor se tak vlastně vrací ke svému abstraktnímu dílu z 60. let. Použití této expresní abstrakce dává dílům jinou dimenzi a působivost. Oproti starší tvorbě se zde objevuje celá řada nových znakových podobenství. Vedle motivu Krista a lotrů se objevila tvář lesního muže. Ne fauna, ale ducha lesa, jehož utrpení zobrazované v rovině středověkého mučednictví je vlastně obžalobou za umírající lesy Krušných hor, Krkonoš, Jizerských a Orlických hor. Jeseníků… Jaká je to proměna středověkého symbolu nespoutanosti a plodivosti přírody známého z rukopisu krále Václava IV. Obdobně se objevují tváře s maskou, z níž konkrétní oči, ústa vypovídají o duševním náboji muže, chlapce či dívky. Tyto tváře anonymního lidství jsou proměněny barevnou expresí až v atributy bezpráví.
 

     Proto není náhodou, že do skleněné koule se dostalo kulturní dědictví. Tak se vlastně z roviny vnějšího modelu dostává do vnitřního modelu nejen poselství o osudu českého člověka, ale i o osudu jeho kultury na pozadí osudu přírody.
 

     Na znakové proměně posledních děl se podílí i Foltýnova reálie. Svoji svébytnost má snová jihočeská krajina, v níž k přírodě a k Bohu není daleko, ukazuje, že pro staronové kvality života nám zbývá dosud pěšina. Z obrazů jako by čišely lidské hodnoty, jako je pokora, skromnost, láska, tvořivá a přírodu šetřící práce, smysl pro oběť, altruismus a úcta k životu. Snad proto dominuje nejen obrazu, ale i lidem. A tak nám připomíná, že k obratu vztahu člověka k biosféře, k rodné zemi, je možno dojít ze svobodné vůle. Stále máme možnost uznat přírodu za rovnocenného partnera v naší životní pouti, přiznat jí právo na svébytný rozvoj. To znamená přijmout místo životního modelu otrokáře model správcovství a péče. S tím souvisí i nutnost eliminace účelového hlediska, podle něhož je příroda soubor předmětů určených k uspokojování potřeb společnosti. Jen tak dojde k okamžiku, kdy bude lidskému pobytu na Zemi vrácena dějinná dimenze a člověk životem mezi Božím stvořením ztratí svoji samotu a beznaděj.