Erika Hníková debutovala úspěšným celovečerním dokumentem Ženy pro měny. Na letošním Berlinale měl mezinárodní premiéru její třetí celovečerní dokument Nesvatbov. Za ten si mohla dokonce odnést i Českého lva. Neodnesla. Ale vůbec jí to nemrzí.
Máte ráda českou kuchyni?
To jsou dobré otázky! Moc ne, přijde mi těžká. Mám radši lehčí jídla, ve kterých je hodně zeleniny.
Ptám se proto, že filmy Sejdeme se v Eurokempu a Nesvatbov jste točila na venkově, Nesvatbov dokonce na východním Slovensku. Jak to bylo s jídlem během natáčení?
Na natáčení je to často složité, ještě když je zvukař vegetarián. To se mi stalo právě u Nesvatbova. Většinou jsme jedli v místních restauracích v nejbližších městech nebo nás někdo pozval k sobě domů. Během natáčení si na nás ve vesnici zvykli a pak když nás vídali, jak se tam touláme, nebo jsme k nim šli na natáčení, zvali nás na oběd. V Zemplínských Hámrech všichni hrozně dobře vaří, ale jídlo je dost mastné. Proto tam spoustu lidí trpí žlučníkovými záchvaty.
Ještě před natáčením jste tam jezdila na obhlídky. Kde jste bydlela?
Nejdřív jsem bydlela v městečku Snina v hotelu Vyhorlad, to je asi čtyři kilometry od Zemplínkých Hámrů. Potom jsem bydlela v penzionu přímo v Hámrech.
Stýskalo se vám?
Samozřejmě mi bylo občas smutno.
Spřátelila jste se tam s někým během natáčení?
Vždycky se snažím hledat přátele mimo okruh lidí, se kterými točím. V Hámrech jsem se seznámila s jednou rodinou, která ve filmu vůbec nebyla. Ti nám poskytovali azyl často. Jejich dcera byla zase tohle léto v Praze, takže na opátku jsem sháněla bydlení já jí. Byl to takový výměnný obchod. Určitě si vždycky při filmování najdete lidi, kteří jsou vám potom nějakým způsobem blízcí.
Po tom, co jsem viděla Nesvatbov, mě napadlo, jestli vás taky nechtěl pan starosta „zavrabčit“.
Chtěl. Dokonce chtěl oženit celý štáb. Naplánoval nám i budoucí zaměstnání. Když jsme ti filmaři, vymyslel, že bychom pracovali pro košickou televizi. Ale do ničeho nás netlačil. Je to člověk, který má noblesu a na nás si netroufal příliš naléhat. Daleko aktivnější byly maminky hrdinek nebo hrdinů.
To, že je ve vesnici hodně neprovdaných a neoženěných, tedy není problém jen podle pana starosty?
Určitě to tak cítí i rodiny těch „nezavrabčených“.
Jaký je rozdíl v tom být singles na venkově a ve městě?
Východní Slovensko je region, kde se lidí berou velmi brzy, třeba kolem dvacítky. A když to neudělají do třiceti, tak jsou podle svého okolí za zenitem. Velký problém je v tom, že není příliš míst, kde by se lidi mohli seznámit. Nepořádá se tam moc zábav nebo diskoték. Není tam ani internet, takže použít internetovou seznamku také nejde. Na vesnici je daleko méně šancí někoho potkat než ve větším městě. Na venkově je okruh lidí, se kterými byste se mohli seznámit a pak si je třeba vzít, dost omezený.
Ve vašem filmu bylo ale dost hrdinů, kteří jsou sice svobodní, ale vůbec jim to nevadí. Naopak jim to vyhovuje.
To je pravda. Především rodiče chtějí, aby jejich děti nebyly svobodné. Hlavní důvod, proč jsem si vybrala na natáčení zrovna Zemplínské Hámre, byl pan starosta. Ten právě reprezentuje rodičovskou touhu, aby se „zavrabčilo“. Tu touhu po starém křesťanském pořádku. A on k tomu ještě používá skoro komunistické metody, například rozhlas. Je to volání po starých časech, které se ale už nikdy nevrátí.
Starosta Hámrů byl už druhým výrazným starostou ve vašich filmech. Je to náhoda?
Proč točím pořád v nějakých vesnicích s nějakými starosty, to opravdu nevím. Ale starosta z filmu Sejdeme se v Eurokempu byl dost jiný, než starosta v Nesvatbově. Starosta Zemplínkých Hámrů (Nesvatbov) se opravdu snaží, stará se o to, aby byla vesnice pěkná a pomáhá lidem, kdežto starosta Běšin (Sejdeme se v Eurokempu) jede dost na vlastní triko. Oba jsou silné figury, ale každá je jiná.
Po filmu Sejdeme se v Eurokempu jste nějaký čas pracovala jako šéfredaktorka Nového Prostoru. Proč?
Protože jsem chtěla dělat jinou práci než točit filmy. A přišlo mi to zajímavé. Nevěděla jsem, že budu dělat přesně tohle. Chtěla jsem tvůrčí práci. Souhrou náhod jsem narazila na inzerát Nového Prostoru, že hledají šéfredaktora. A tak jsem to zkusila.
Byla ta práce opravdu tolik jiná, když jste stejně musela řídit skupinu lidí a směřovat je určitým způsobem?
Řídit lidi mě asi baví. Baví mě být pánem nějakého tvůrčího procesu. Ale byla to hodně týmová práce. Film je taky týmová práce, ale jen do určitého okamžiku. Režisér je v tom dost často sám. V Novém Prostoru jsme o všem spolurozhodovali.
Mluvili jsme o přátelství, která vznikají během natáčení. Vy jste točila jeden díl cyklu Burianův den žen a to s Helenou Třeštíkovou. Té se často vyčítá, že se postavy z jejích dokumentů stávají na její osobě v podstatě závislé.
Ona dělá časosběrné dokumenty a k tomu se váže to, že s hrdiny trávíte mnoho času. Takže tam ke vzniku přátelství opravdu dojít může. Podle mě je velký problém v tom, že Helena Třeštíková svým hrdinům v osobním životě hodně pomáhá. Ale ve filmu se to potom neobjeví a to nakonec může působit matoucím dojmem. Mít postavy ze svých filmů za přátele je podle mého dosti vyčerpávající záležitost.
Naučilo vás něco natáčení s Helenou Třeštíkovou?
Bylo to hrozně rychlé, takže asi ne. Helena do natáčení hlavně vůbec nevstupovala, neměla tendence natáčení řídit, není ten typ režiséra. Proto zřejmě točí právě časosběrné dokumenty. To spíš Vít Klusák nebo já jsme takoví.
V jedné z recenzí na Nesvatbov jsem narazila na myšlenku, že by vám slušela hraná režie. Přemýšlíte o tom?
Asi ano. Uvidíme.
Z festivalu Berlinale jste si přivezli za Nesvatbov cenu. Jakou?
V Německu je jeden filmový časopis, já ho bohužel neznám, ale ten nám udělil cenu čtenářů a recenzentů.
Nesvatbov byl ale také nominován na Českého lva v sekci Nejlepší dokument. Znamená to pro vás něco?
Ne. Vůbec ne. Ani do Berlína jsem si nejela cenu převzít, zůstala jsem radši na chalupě. Tyhle věci mě na malou chvíli potěší, ale pak jsou pro mě spíš stresující. Ani na Českého lva jsem nejela. Trochu mě děsí představa, že bych se měla nějak obléct, sedět tam a pak jít nedejbože i na pódium. Mám radši osobní klid. Doufám, že to nezní arogantně nebo nafoukaně, ale já se snažím v životě dělat věci, které jsou pro mě nějakým způsobem příjemné. A tyhle věci mi moc příjemné nejsou.
Takže večírky a šampaňké...
To není nic pro mě. Já jsem radši na chalupě.