Dvacet let od zmizení Karla Šebka, prokletého surrealistického básníka

Je to už dvacet let, co prokletý surrealistický básník Karel Šebek nasedl do vlaku směr léčebna Dobřany, poté už ho však nikdy nikdo z jeho blízkých přátel a příznivců neviděl.
Prostě zmizel. A zároveň tím také naplnil své životní motto: ,,Život je choroba, kterou je nutno přežít."
 
 
Pro toho, kdo se někdy setkal se Šebkovou tvorbou a jeho životem celkově, není jistě žádným velkým překvapením, že svůj, minimálně veřejný, život, ukončil tímto, tak trochu nesmrtelným, způsobem. Samozřejmě tu vždy budou lidé, kteří budou vymýšlet hypotézy, zda nežije někde v zahraničí – nejčastějším názorem je Paříž, v níž měl Karel Šebek řadu přátel, údajně prý žije v některé z tamních psychiatrických léčeben, případně v komunitě pařížských bezdomovců. Ale také je dost možné, že prostě spáchal sebevraždu, která mu byla vlastně téměř celý život velmi blízká.
 
Karel Šebek, rozený Karel Štětka (Karlův otec nechal rodinu později přejmenovat, kvůli posměchu od ostatních lidí, pozn. autora), se narodil třetího dubna 1941. Karel pocházel z rodiny vzdělanců; jeho strýc byl spisovatel Jaroslav Havlíček, bratranec klinický psycholog a básník Zbyněk Havlíček, jeho děd byl pak gymnazijní profesor, jenž založil podkrkonošské spiritistické nakladatelství. Mladý Karel vyrůstal v Jilemnici a po jedenáctileté škole nastoupil na sanitářský kurz, po němž jeho cesta vedla do psychiatrické léčebny v Dobřanech u Plzně, tam totiž získal pozici sanitáře.
 
Prostředí psychiatrické léčebny ho natolik inspirovalo, že sám na sobě začal zkoušet účinky všemožných léků – inspirovali ho, mimo jiného, fantazie schizofreniků. A při svém povolání se pokusil několika pacientům pomoci utéct, ovšem neúspěšně. Poté se Karel pokusil o svou první sebevraždu. Namísto zaměstnance psychiatrie se z něj v roce 1960 stal pacient.
 
Jakmile ho z léčby propustili, vykonával řadu běžných profesí, od pošťáka po knihkupce, přitom Šebka stále více přitahovala surrealistická literatura – a tak začal knihy významaných surrealistů opisovat. Jeho bratranec Zbyněk Havlíček ho seznámil s tehdejší Surrealistickou skupinou a Karel se přitom stále více nechával unést na vlně záhadné poezie.
 
V dalších letech pak Šebek dobrovolně experimentoval s LSD. A když pak v roce 1969 zemřel na leukémii jeho ,,mentor" Zbyněk Havlíček, Karel se bezprostředně propadl do úzkostí a toxické psychózy – byl častým pacientem všelijakých psychiatrických léčeben; Bohnice, Kosmonosy...
 
Šebek se za svůj život pokusil o sebevraždu zhruba třicetkrát a z toho některé pokusy by normální smrtelník nepřežil; kráčel proti lokomotivě, vypadl ze čtvrtého patra a spadl na trabant, pokoušel se oběsit, polykal prášky, ale nic z toho nezabíralo. Spisovatel a básník Pavel Řezníček ho nazval poslední žijící nesmrtelnou bytostí, fextem. V tomto divokém období žil Šebek také třeba v komunitě pražských narkomanů, s nimiž psal básně a vytvářel koláže – mimo poezie se totiž věnoval i výtvarným kolážím.
 
Karel Šebek vystačil celý život s poměrně málo penězi, i když před svým zmizením se údajně choval dost agresivně, přátelé ho nepoznávali, když po nich chtěl peníze. Ale zpět k Šebkovu zmizení. Jedenáctého dubna roku 1995 se na nádraží rozloučil se svým přítelem a údajně odjel tam, kde to všechno začalo, do Dobřan.
 
Jedno je jisté, jestliže někdo žil poetickým životem a zaslouží si titul českého prokletého básníka, je to bezesporu nepříliš známý Karel Šebek. ,,Dívej se do tmy, je tak barevná" je název jedné z jeho knih, jež se už v současnosti v podstatě nedá sehnat, ten název já osobně považuji za velmi upřímný a skutečný – dokonale totiž vystihuje život a dílo Karla Šebka.
 
A pro zajímavost, v letošním roce Sdružení Analogonu vydává dvě knihy k dvacátému výročí zmizení surrealistického básníka a výtvarníka; ,,Zítra je nikdy", jež obsahuje výběr básní a koláží Karla Šebka, druhá kniha je pak taktéž básnická sbírka, kterou sepsal Karel Šebek společně s Evou Válkovou, jeho velmi dobrou známou, s níž tvořil básně i koláže.