Do Rumunska na jazz? Ano, za rok zase!

Pokud si myslíte, že jazz lze hrát jen v klubech či koncertních sálech a jediným ucházejícím
oblečení je oblek či alespoň košile, tak snad raději ani nečtěte dál. V rumunském Banátu je
jazzový festival, kde všechna tato pravidla přestávají platit.
Zhruba tisíc kilometrů od Čech se již popatnácté konal Garana Jazz festival. Od prvních ročníků,
na kterých jsou vesměs místní formace – se propracoval k jménům jako Mike Stern, Jean-Luc
Ponty, Jam Garbarek, Scott Henderson, Miroslav Vitouš, Victor Wooten, Yellowjackets, John
Abercombie atd. Letos festival trval čtyři dny – od čtvrtka 21.7. do neděle 24.7. Mezi hlavní
hvězdy patřila Hiromi feat. Antony Jackson and Simon Philips a také Avishai Cohen Trio.
Díky těmto jménům jsme se vlastně o festivalu dozvěděli – hledali jsme, kde jde v létě v Evropě
slyšet nový projekt Avishaie – a na jeho stránkách jsme našli zmínku o termínu na konci
července v Rumunsku. Po chvíli pátrání bylo jasno – a plán na výlet do Rumunska byl hotov.
Realita tohoto festivalu však naprosto předčila veškerá naše očekávání. Akce se koná
v překrásném horském prostředí cca hodinu jízdy autem daleko od bývalého průmyslového
osmdesátitisícového města Resica.
Výhled z letního amfiteátru přinášel pohled na rozsáhlé zalesněné horské partie. Jazzový festival
se konal daleko od městské civilizace v oblasti zřejmě chráněné krajinné oblasti. Areál je vedle
vesničky Garana, z jehož hřbitova šlo zdarma celou akci sledovat. Pár lidí tam skutečně takto
chodilo.
Ve čtvrtek večer nebylo zrovna zaplněno – jen několik stovek návštěvníků, ale každým dnem
přijížděli další a v sobotu večer mohlo být na festivalu kolem tisícovky jazzových fandů.
Košile a kravaty se zde nenosily – k horskému prostředí, ve kterém se rychle střídalo slunce
s průtrží mračen, se nejvíce hodily bundy a pláštěnky a v noci svetry a teplé bundy.
Nejlepším festivalovým nápojem tak nebylo docela ucházející pivo od sponzorujícího
rumunského pivovaru, ale svařené červené víno, podávané do 4dcl kelímků (!). Čím víc klesala
v noci teplota, tím víc vína se prodávalo. Nicméně – za celé 4 dny jsme nezaznamenali žádný
opilecký exces – jen dvě opilé dvojice za celou dobu.. Vše probíhalo v klidu a v pohodě.
Ale pojďme k muzice – začátky koncertů měly být v 19 hod – ale to byl jen výrazně orientační
čas. Začátky o více než hodinu až dvě pozdější nikdo neřešil. Většina návštěvníků trávila na akci
celé čtyři dny, takže nebylo kam spěchat. To samé se pak týkalo přestaveb pódia po jednotlivých
vystoupeních. Na vše bylo dost času.
Garana Jazz Festival otevřelo vystoupení rumunského Horea Crisovan Quartetu. Slušně zahrané
fusion se silnými melodiemi a důrazem na rytmus místy okořeněné dvěmi baskytarami.
Po dlouhé přestávce ale nastal vrchol festivalu – Avishai Cohen Trio zahrálo repertoár z aktuální
desky Seven Seas. Publikum naprosto bouřlivě odměňovalo každé sólo basového mistra,
klavíristy Ombri Mora a bubeníka Amira Breslera. S každou další věcí se stupňovalo nadšení u
publika, které po závěrečné věci propuklo v aplaus, jaký jsme v Čechách fakt nezažil. Avishai se
vrátil a začal hrát a zpívat písně z předchozí desky – Aurora. K našemu údivu si s ním publikum
většinu textů slovo od slova zpívalo. Když byl opět vytleskán, pozval Avishai lidi až k podiu,
ať jdou tančit. A začaly se dít věci. Následující hodinu trio přidávalo, jamovalo, rozezpívávalo
a roztancovávalo fascinované publikum, které odmítalo pustit mistra z podia. Tohle jsme
opravdu na žádném jiném Cohenově (a asi ani jiném jazzovém koncertě) nezažil. Byl to naprosto
dokonalý hypnotický zážitek. Přídavky nakonec trvaly asi déle, než celý standardní koncert!
Avishai při loučení prohlásil naprosto dojatým hlasem, že to byla „…nejlepší audience v mém
životě…“ !!
Musel to pro něho být opravdu silný zážitek, přijet někam, kde dávají lišky dobou noc, dorazit
tam po docela rozpadlých silnicích a nakonec stanout v horách v amfiteátru postrádajícím
západní standardy. A o to musel mít větší radost když zjistil, že ty stovky lidí dokonale znají jeho
tvorbu a židovské písně zpívají s ním.
Festival díky několikahodinovému koncertu hlavní hvězdy nabral značné zpoždění –ale nikdo
to neřešil. Pořadatel naprosto správně odhadl, že se tu děje něco mimořádného a nemá smysl
do toho vstupovat s obvyklým odkazem na délku show a čekající další kapely. Je samozřejmě
pravda, že další dvě formace hrály až téměř do svítání, ale publiku to zas tak nevadilo. Část
odcházela postupně spát, ale hodně věrných vydrželo až do samotného závěru. Jazzová noc
končila až kolem páté ranní.
Hvězdou druhého dne byla japonsko-americká pianistka Hiromi Uehara spolu s Anthony
Jacksonem a Simonem Phillipsem. Opět hrála jako druhá a také její trio také dokázalo
vyburcovat amfiteátr k bouřlivým ovacím. Lidé reagovaly na každé sólo těchto mimořádných
hudebníků. Hiromi hrála chvíli i sólově a tak jako vloni v Praze na Bohemia Jazz festu
vstávala, vyskakovala a prohýbala se při hře stejně pružně, jako kočka. Během koncertu zazněly
intimní pasáže i elektrizující exploze. Naprosto precizní výkony nebyly ale studenou sprchou
nacvičených not, ale radostnou jízdou muzikantů, kteří si užívali toho, že v tak vzdáleném a
chudém místě je publikum, které dokáže velmi intenzivně vnímat a reagovat.
Následovalo hodně experimentální seskupení Food fest. Christian Fennesz hrající snové vize
zapadající do stáje mnichovského vydavatelství ECM. Publikum zůstalo na svých místech a i
přesto, že bylo hodně po půlnoci a zvládalo tuto ne zrovna jednoduchou hudbu vnímat.
Závěr večera (spíš noci) patřil rumunskému seskupení Mike Godoroja & Blue Spirit. Začala
bouřka a my šli raději spát. Mimo jiné – bouřka v horách má zcela jiný zvuk, než ve městě.
Kdo by chtěl vyrazit na tento festival, má možnost několika typů ubytování – buď v blízké
Garaně v penzionech či u lidí v chalupách, dále na placeném tábořišti u areálu – anebo tak jak to
udělala většina návštěvníků – „nadivoko“ve stanech kolem průzračného potoka nebo na okolních
loukách a lesích. Problém se zapalováním ohně nebyl, a tak táboření v nádherné přírodě bylo
dalším silným zážitkem tohoto festivalu. Místo na spaní si každý vybral dle své chutě a vkusu,
nikdo nic naštěstí neřídil a neorganizoval.
Sobotní večer byl divácky nejvíc nabitý. A to přesto, že tu chybělo silné lákadlo a hudba byla
poměrně náročná. Letošní ročník byl zaměřen na severskou scénu – z Norska byly dvě formace
(Mathias Eick Q., Froy Aagre Q) a ze Švýcarska Nik Bartsch’s Ronin. Přesto, že se jednalo často
o kolektivní improvizace pracující s velkými plochami a postupnými změnami, bylo publikum
k této hudbě hodně vstřícné. Přiznám se, že si nejsem moc jist, na kterém českém festivalu by se
takto odvážná dramaturgie setkala s tak vřelou posluchačskou reakcí.
Nedělní večer ubylo návštěvníků (přece jen se blížilo pracovní pondělí) a podium opět ovládl
severský jazz – hlavní postavou večera byl (v Čechách dobře známý) kontrabasista Lars
Danielsson a jeho projekty. Hodně současná a promyšlená záležitost. A opět chvála vyzrálého a
trpělivého publika. Závěr akce bohužel hodně pokazila velmi silná bouřka, která se pak vytrvale
vracela až do ranních hodin.
Ještě pár postřehů na závěr – na akci je vynikající občerstvení – žádné nadnárodní koncerny, ale
lidé z blízké vesnice přinášejí v nádobách guláše, polévky a další místní pochutiny. Opéká se
tu, smaží a své místo má i vegetariánská strava. Prodávají se zde samozřejmě festivalová trika,
tašky – ale i několik knih o jazzu v Rumunsku! Nejsou tu potřeba žádné bezpečnostní agentury, u
vchodu do areálu stojí dva studenti a pódium není nijak výrazně hlídáno. Nezaznamenali jsme ale
žádný problém, naopak, lidé zde k sobě byli mimořádně laskaví a pomáhající si. Mimo areál bylo
poměrné hodně policistů, což nám dávalo dobrý pocit bezpečí. Hlídky stály kolem silnice, ale
nebuzerovaly – jen sledovaly, zda je vše v pořádku. Policisty šlo poznat i podle toho, že pod nimi
byly velké hromádky od slunečnicových semen, které z nudy neustále žvýkali.
Akci organizuje rodina kolem Mariáše Giury – za pomoci dcery a syna Stefana – který nás
naprosto šokoval tím, že uměl skvěle česky. V současné době totiž žije v Brně. Hodně nám
pomohl s komunikací, i díky němu jsme se mohli v zákulisí potkal s Hiromi a ukázat ji fotografie
od Patricka Marka. Rádi jsme zde pořadatelům nechali několik cédéček od českých kapel. Dříve
tu hrálo například Limbo, ale teď už hodně dlouho z české scény na festivalu nevystoupil.
Vlastně – až na nevyzpytatelné počasí – si nemohu vzpomenout na nějaké negativum. Okolí
festivalu skýtá příležitosti k výletům, takže během dne – při čekání na večerní koncerty – má
člověk stále co objevovat (např. expozici dřevěných skulptur na blízké louce).
Přiznám se, že jsem jel do Rumunska s tím, že zažiji asi hodně bizardní festival, odjížděl jsem ale
plný nadšení z akce, kterou mohu jen závidět. Takže příští rok opět na Garana Jazz Fest. 
text a foto Patrick Marek     www.jazzrock.cz