DJ versus DJ aneb Večer s ... Josefem Sedloněm (rozhovor vede Pavel Bidlo)

Rozhovor s DJ Josefem Sedloněm, který vedl Pavel Bidlo... 

Když se lidí, kteří se zabývají muzikou, zeptáte na Josefa Sedloně, většina z nich o něm s respektem řekne, „je to chodící hudební encyklopedie“. Pro ty, kteří ho neznají z vln pražského Radia 1, lze pouze dodat, že Josef Sedloň je legendární rozhlasový DJ, který nejen hudbu vybírá, ale také poslouchá a jistým spirituálním způsobem předává všem, kteří jsou ochotni jeho hudební vizi a poslání přijmout.

Jak ses dostal k muzice a práci moderátora Radia 1, vzešlo to ze shody náhod, nebo ses jednoho dne rozhodl, že chceš dělat právě tohle?
K muzice jsem se dostal obvyklou cestou, od mala jsem ji rád poslouchal, od 10 let jsem se učil hrát na kytaru a zpíval s kámošem Beatles i trampské písničky a poslouchal Radio Bayern 3. Od 14 let jsem chodil na hudební burzy, mj. třeba i s Jirkou Neumannem, který mi později nabídl práci v Radiu 1. Tenkrát jsme chodili shánět muziku do Krčského lesa, na Smíchov nebo pak do „Slováče“. Pamatuji se, že nás tam jednou dokonce rozehnala policie. Rád na tu dobu vzpomínám, bylo to úplně jiné, dnes všechno stáhnete jedním kliknutím, takže dochází k určité devalvaci muziky. Myslím, že jsme si jí dříve víc vážili, dnes jsme tím úplně zahlcení. 
V té době jsem do klubů moc nechodil, snad jen s výjimkou klubu u Jaurisů, kde tenkrát hrál Honza Znamenáček a Mirek Šulc. Raději jsem chodil do půjčoven CD a poslouchal muziku ze sluchátek. Hodně jsem chodil na koncerty, do půjčovny a také vyhledával poslechové pořady a právě na jednom z nich, bylo to o Joy Division, jsem se setkal s Pavlem Kracíkem, který tenkrát už hrál jako DJ v klubu 007 na Strahově a později psal články o alternativní muzice do časopisu Svět v obrazech. Náš společný zájem a láska k muzice nás úplně propojila a na jaře 1990 mi Pavel nabídl, abych s ním hrál na té Sedmičce. Tak jsem se poprvé veřejně dostal k djingu. Tenkrát to byla taková alternativní diskotéka – Siouxsie and the Banshees, The Cure, 4AD, Front 242, Sisters of Mercy nebo třeba The Smiths a taky nějaký ten hardcore a raný hiphop pro skejťáky, kteří tam chodili. Já jsem tam přinesl více industriální a EBM muziky, jako třeba Nine inch Nails, Ministry, Laibach nebo Klute či Leather Strip, a lidi to začali brát. V roce 1992 přišla rave revoluce a začal jsem tam hrát hodně taneční hudbu, kterou jsem si nahrával původně jen na kazety z MTV, věci jako Altern-8, Prodigy nebo Underworld.
Kolem roku 1994 jsem si začal vozit vinyly z Anglie a chodili jsme je zkoušet mixovat k Martinovi Naušovi. Tehdy tam chodil třeba i Standa Zíma a další, to byly pro mě opravdu začátky klubové taneční scény. K rádiu jsem se dostal také přes Pavla Kracíka, který se znal s Richardem Medkem. Ten v té době dělal na ČRo na stanici Mikrofórum a pozval nás snad v květnu 1990 na rozhovor o parties na Sedmičce. Věděl, že se o muziku hodně zajímáme a nabídl nám posléze, jestli chceme mít na Mikrofóru vlastní pořad. A tak jsme od září 1990 začali dělat pravidelný pořad Nezávislá scéna. V únoru 1991, když začalo Radio 1 oficiálně vysílat, jsem dostal nabídku od Jirky Neu­mana, abych šel vysílat i na Radio 1, tenkrát Radio Ultra.

Dlouho působíš také jako promotér hudebních akcí a přivezl jsi k nám řadu zajímavých umělců. Jak tohle vlastně vzniklo?
Všechno naplno začalo, když jsme společně s Igorem Hamkem a Markem Vavrošem založili agenturu Lighthouse a zkusili pořádat opravdu velké hudební akce. Festival se stany jsme tady vlastně udělali jako první. Inspiroval nás anglický festival Tribal Gathering, který měl vždy letní a zimní část. Byli jsme se podívat na obě. Letní byla v Anglii na sever od Londýna a zimní ve stejném roce v Mnichově. Hráli tam skoro všichni, které jsme poslouchali – Orbital, Underworld, Kraftwerk, Carl Cox, Laurent Garnier, The Orb atd., no prostě úplná špička elektronické muziky a ti, co nás v té době nejvíc bavili.
Náš první Open Air Festival proběhl v roce 1997 v Letňanech. Jako jedni z prvních jsme jako součást festivalu udělali atrakce, například centrifugu nebo Bungee Jumping. Chtěli jsme lidi pobavit a mělo to úspěch, přišlo 3 500 posluchačů. Byla to naše první spolupráce s Lucky Strike a pak vznikl koncept Lucky People Center. Od začátku Light­house jsme věděli, že takovéto větší akce se nemůžou nikdy zaplatit jen ze vstupného, a proto jsme jako první agentura u nás začali spolupracovat s velkými firmami jako Levis, Lucky Strike, Redbull, různé pivovary nebo Pepsi Cola. To byl začátek velkých Open Air tanečních festivalů. Když jsme tenkrát dělali festival u Proboštských jezer, tak lidé v okolí, když viděli všechna ta světla v dáli, která tady nikdo neznal, mysleli, že v lesích přistálo UFO. Byla to skvělá léta. Během působení Lighthouse jsme sem přivezli asi největší hvězdy klubové a taneční scény – byli to Dave Clarke, Dave Angel, Carl Cox, Derrick May, Darren Emerson, Paul Oakenfold, Josh Wink, Massive Attack, Spooky, Fluke, The Chemical Brothers, The Orb, The End Sound System, nebo třeba The Amalgamation of Sounds. Ti hráli místo nemocného Laurent Garniera na OAF 2011 a to ráno bylo nezapomenutelné, tenkrát přišlo na 11 000 lidí.
Po skončení Lighthousu mě v roce 2005 oslovil Jarda Raušer z Paláce Akropolis ohledně spolupráce a v té době vznikla koncertní série Music Infinity, která už má za sebou 8 let. V příštím roce bych chtěl společně s Akropolí uspořádat festival alternativní hudby. Jmen mám v hlavě mnoho, ze zahraniční scény je jich opravdu spousta, třeba Steve Roach, který je takovým stěžejním pilířem ambientní hudby, toho bych chtěl určitě dovézt do Prahy.

A co hraní jako DJ a tvé producentské aktivity? 
Nejlepší hraní bylo v Peru v roce 2004 v klubu Home, kam jsem se po 4 letech ještě vrátil. Rád vzpomínám i na hraní na festivalu Big Chill v Anglii. Jinak hraji po celé republice, v Praze hlavně v Roxy a nyní v Radosti FX, kam jsme přesunuli klubovou noc R1 One Night.
Jako producent jsem měl první zkušenost při vydání vinylu Matouše Godíka aka ZKA4T, tenkrát však jako Isuo Tam na Lighthouse Recordings. Poprvé jsem dělal remix s Honzou Muchowem pro Tata Bojs v ještě v 90. letech, pak až v roce 2004, když jsme s mým kámošem Milošem Hájičkem remixovali pro Alvik jako projekt Life Kids. Následující rok začala má spolupráce s Richardem Tauchmanem z projektu Real Transported Man pod hlavičkou sdružení
Uncless a od roku 2010 s Jaromírem Bednářem alias Jock The Lock jako Universal Loosers. Nyní se chci soustředit na produkci alba elektronického projektu Sonority Honzy Hanáka.

Jaký je tvůj názor na naši hudební scénu?
Myslím, že tu zase vzniká podhoubí taneční hudby, hlavně v malých klubech a malých městech. Lidé opět začínají muziku sdílet společně, jen mi tu stále trochu chybí tolerance vůči různým stylům hudby. Rád bych byl takovým pojítkem mezi nimi. Určitě by bylo fajn udělat něco na podporu domácí scény, aby mohla lépe fungovat. Všeobecně zkulturnit lidi tím, že budou moci chodit na zajímavé akce, kde se setkají s inspirativní muzikou, která v nich něco zanechá.
Ke komerční hudbě – ta i ona je buď dobrá, nebo špatná. To, že je komerčně úspěšná, neznamená, že musí být špatná. Důležité je, aby umělci byli věrni svému vnitřnímu pocitu a předávali ho dál, ne aby vymýšleli a dělali muziku jen proto, aby se někomu zalíbili, protože pak ta energie nemůže správně fungovat. U nás je dosti těžké se muzikou živit, zaprvé to teď dělá hodně lidí a za druhé u nás není tolik podporovaný hudební business, docela to teď jde od deseti k pěti. Je třeba, aby to opět vzešlo z undergroundové scény. Nejdůležitější je, aby hudbu lidé dělali hlavně proto, že je to baví. Aby měli dostatek informací a možností si věci ozkoušet. Další se přidají, vše se vzájemně propojí a postupně vznikne nová scéna, platforma, na které to bude fungovat.

Myslíš, že instrument je pro dnešní producenty mrtvý, že dnes většina lidí preferuje hudební software, a ten že se brzy stane součástí hudební výchovy na školách?
Pevně věřím, že ne. Určitě jednou dosáhneme toho, aby se výuka hudebního softwaru stala součástí hudební výchovy. To musí přijít, je to otázka několika let. Přirozeně, když je něco nové a funkční, tak se tomu lidi začnou věnovat, ale věřím, že nástroj jako takový nikdy mrtvý nebude, právě naopak myslím, že se k němu nakonec každý musí vrátit, aby se dostal do správné rovnováhy. Podle mně je nejzajímavější právě to krásné spojení, když si nahraješ živé zvuky a upravíš je nějakým efektem přes elektroniku. Tím právě vznikají i nové fúze, hudební formy a zvukové obrazce.
Když se podíváš na vývoj, kterým hudební průmysl prošel od vinylů, kazet, CD až po digital, zdá se, že produkce je čím dál rychlejší, že v kvantitě vydaných titulů si dnes posluchač ani nemůže vážit skutečné podstaty hudební nahrávky.
Každopádně tohle určitě hrozí, také s tím mám problém. Dnes je muziky už tolik, že mi nezbývá moc času vracet se k něčemu staršímu, co jsem měl rád. Stále se snažím pro posluchače objevovat něco nového a teď je toho opravdu hodně. Vybral jsem si tuto cestu, svým způsobem jsem se tak trochu obětoval. Jsem v tom asi extrém, trávím tím každý týden hodiny a hodiny, abych objevil a poslouchal si tuto novou muziku pro ostatní. Nejsem stylově vyhraněný a vím také, že každému sedne něco jiného. Každý člověk se v průběhu života emočně i duchovně vyvíjí a tím se mění i jeho hudební styl a tříbí jeho hudební chuť.

Jsi majitelem rozsáhlé sbírky hudby, jak je náročné se v tak velkém množství orientovat a kde hledáš pro rádio nové věci?
Většinou to řadím podle labelů, stylů, nebo interpretů. Je toho opravdu moc, ale má to svůj vnitřní řád. Cítím, že to je věc, která je tu pro další generaci. Až spadnou všechny servery a bude apokalypsa, tak to někde prostě aspoň fyzicky bude. Je fakt, že jsem se moc nezabýval starou muzikou a většinou jsem sledoval spíš to, co se dělo okolo mně v přítomnosti. Důsledně jsem vše začal zaznamenávat od 80. a hlavně 90. let, kdy jsem začal mapovat elektronickou a alternativní muziku.
Zdrojů, jak vybírám novou hudbu, je pochopitelně hodně, často se orientuji podle hudebních labelů. Také mě inspirují kamarádi a lidé, s kterými se vídám. Samozřejmě sleduji desky, které vycházejí, čtu různé hudební portály a také dostávám spoustu promo muziky. Je toho opravdu hodně, dříve sis koupil třeba 3 vinyly, které měly úplně jinou hodnotu než nyní, kdy jde v podstatě vše ihned stáhnout.

Přemýšlel jsi někdy o tom, že ty, ale i ostatní moderátoři Radia 1 jsou pro lidi, kteří mají rádi muziku, velmi důležitou součástí jejich životů?
Vlastně ani ne, moc si to nepřipouštím, ale je pravda, že často dostávám pozitivní zpětnou vazbu od posluchačů, takže jsem si toho čím dál více vědom. Stejně ale dělám jen to, co mě baví. Muzika je pro mně jasný emoční stimul, který má vliv na naše podvědomí. Každá hudba vyvolává jistou energii a navozuje velmi specifický stav mysli.

Trochu si popovídáme také o jídle, vnímáš jídlo jako formu umění?
Stoprocentně, protože sám vařím a snažím se svoje jídlo někdy kreativně vymýšlet. Už 5 let jsem vegetarián, a to převážně z etických důvodů, protože se mi nelíbí to, co se dnes děje v masokombinátech a jak se zachází se zvířaty. Zároveň to přišlo přirozeně i ze zdravotních důvodů. Nejprve jsem maso omezoval a časem zjistil, že ho nepotřebuji vůbec, takže jsem ho ze svého jídelníčku vymazal. Stále ale jím mléčné výrobky, sýry. Bohužel při produkci mléka je systém týrání zvířat dost podobný. V České republice je stále docela obtížné být vegetariánem. Naštěstí se to zlepšuje, dnes je tu i pár restaurací, které mohu navštívit. Rád chodím do Radosti, kde vždy najdu dobré jídlo a dobrou hudbu, či Lehké hlavy a také musím jmenovat síť indických restaurací Beas. Dříve jsem rád zašel třeba do restaurace Mozaika. Stejně ale preferuji, když si uvařím sám, hlavně díky tomu, že jsem žil s přítelkyní vegetariánkou a právě od ní jsem okoukal spoustu dobrot.

Jaký je tvůj názor na hudbu v restauracích?
Hudba má v restauraci své místo pro vytvoření kulisy a čím dál víc ji oceňuji. Opravdu nás všechny podvědomě ovlivňuje, ať chceme, nebo nechceme. Dotváří atmosféru, jako třeba tady v Radosti, kde hraje DJ k náladě, což je super. Ale já bych tu hrát nemohl, potřebuji reakci lidí z klubu, tanec, musím cítit energii a taky to mám rád nahlas.

Jak by sis představoval takovou ideální „gastromuziku“?
Neměla by být moc rytmická, spíše zvuková. Mám raději, když je muzika v restauraci abstraktnější a dotváří prostor a náladu. Musí to dýchat, být sexy a hodně smyslné.

Nepřemýšlel jsi o využití svého charismatického hlasu v dabingu a máš nějakou postavu, které bys chtěl propůjčit svůj hlas?
Přemýšlel jsem o tom, ale nikdy jsem nedostal žádnou nabídku. Škoda, myslím, že by mě to bavilo a zároveň bych se tím asi zase rozvíjel. Třeba bych se ztotožnil s někým, jako je James Bond. Ideálně takový hudební James Bond, trošku mixlý s Johnem Peelem.
 
Vydáno ve spolupráci s časopisem Culinary Art of Living,  http://www.culinaryonline.cz