Otevřít dveře, vystoupat několik schodů, pozdravit, chvíli počkat. Pak už jen vkročit do prvního sálu a nenechat se rušit. Spousta světla, spousta místa, spousta dojmů.
Nejranější dílo Tomáše Tichého je vystaveno pod názvem Divadlo v mladé nezávislé galerii - The Chemistry Gallery. Ta se nachází v bývalé budově Elektrických podniků postavených ve 30. letech 20. století jako jedna z prvních funkcionalistických staveb na území Prahy. V kombinaci s výtvarnými díly jde o souhru téměř geniální. Bílé stěny, obrovská okna, světlo, klid. K tomu výhled na Pražský okruh, přilehlé parkoviště, i zbylou krásu Holešovic a jako přídavek nezakryté trubky, klimatizace, ventilace. To vše jako by vypadlo z autorových obrazů.
Tomáš Tichý se dal na malířskou dráhu v průběhu studia na pražské AVU, kde r. 2011 dokončil obor restaurátorství. Jeho prvotní díla (např. Tíže, Lehkost, Schody) vyzařují především klid, zastavení, náladu a sílu okamžiku. Jsou malována na menší plátna a jejich půvab spočívá v dokonalém, přesném provedení. V průběhu loňského roku však dochází ke změně a na stále se zvětšujících plátnech se, kromě několika cyklů (Aničky, Kontejnery), začínají objevovat daleko hlubší a promyšlenější motivy.
Od celkem nenápadného obrazu Predátor, kdy se vedle siluety skutečné šelmy objevuje v prostoru parkoviště další parazit - luxusní BMW, přes Depozitář (v garáži naskládaná a nijak nechráněná hromada obrazů), se návštěvník dostane až k ústřednímu obrazu Divadlo. Zde autor v mnoha rovinách a na mnoha plochách poukazuje na problémy či spíše témata, která ho zaujala. Od vyhublé africké ženy, přes atomový výbuch, až po kameramana obklopeného spoustou odpadu dochází ke směsi, jež snad nenechá nikoho klidným, ale to, jak si kdo poselství přebere, je už věc naprosto individuální.
Kontroverzní témata nutící k zamyšlení, která Tichý rozvádí ještě na dalších vekoformátových obrazech (Schovaný, Invaze tučňáků, Všechny moje malé věci) nejsou jediným způsobem jak autor dokáže návštěvníka znepokojit. Stejně jako dokonalou přesností zobrazení v nás dokáže neklid vzbudit i opakem - rozechvělou malbou, připomínající nezaostřenou fotografií, mnohdy podpořenou reliéfní mřížkou, která ztěžuje čitelnost obrazu a tak nás Tichý opět nutí zapnout vlastní představivost a dotvářet dílo spolu s ním.
Správné prostředí, zajímavá témata, autor, jenž se naprosto zaslouženě řadí mezi českou malířskou špičku. To vše, doplněno o několik plastik (kruhových reliéfů) Ondřeje Olivy, které pod názvem Svátost většinou připomínají rudou množící se buňku s bílými jádry, dělá z výstavy pomalu božský zážitek. Ne moc dlouhý, ne moc vyčerpávající. Zkrátka ideální na klidné zimní odpoledne...