Deník Náplavy, 4. díl: Svatba

Léto vrcholí, moje matka se vdává a v turecký večerce na Revoluční, kde je za výlohou rozsypaná čočka a vybledlý koblihy, už mě znají jménem!
 
Mám za sebou nálož festivalů, koncertů, bazarů, letních kin a pozdních snídaní. V práci na malém vršíčku bez pěkného stromořadí už toho začínám mít dost a mám zaječí úmysly... Navazuju kontakty, posílám emaily, otravuju Janu a trochu flákám protišeď (shame on me!). Přiblížil se den 3. svatby mojí matičky a já se ve spěchu balím a utíkám na dva dny z Prahy! Překvapivě (snad poprvé), tuze ráda!
 
Před svatbou, při obřadu, po obřadu si říkám, že tyhle rituály mě v životě nemůžou dojmout. Házení kytice! Vzhledem k omezenému počtu účastníků a hlavně účastnic při ceremoii, byla velká šance, že chytím kytici já. Utkala jsem se tak s máminou svědkyní, mojí tehdy dvanáctiletou sestrou a její stejně starou kamarádkou. Světe div se, chytila jsem!
 
V pauze mezi obřadem a bujarou oslavou fotím hambatý fotky v máminým bazénu na blogísek.  Pak se děje to, co všichni známe: jídlo, pití, babičky, strejdové, tety, tance, prohlížení starejch fotek, debaty o tom, kdo se komu víc podobá a opilecký pře o to, kdo onehdá v sedmdesátýmdruhým trefil víc plechovek vzduchovkou na zahradě (v podstatě to samý jako po pohřbech, eh)...  A otázka ze všech nejnebezpečnější, je ti 25, kdy ty se vdáš?! A bylo to tu. Otázka, na kterou jsem neměla odpověď. Kdyby se šlo vdát za kočku, psa, sama za sebe, za šaty od Diora nebo za makovou zmrzlinu... Ale za muže, když ani nemáte kluka, to jde celkem těžko.
 
Při tanci novomanželů (o půlnoci) došlo k nečemu, co nikdo nečekal. Hlavně teda já jsem to nečekala. Rozbrečela jsem se! Ani ne tak nad tím, že nikoho nemám, ale nad tím, že mě do prdel* celá ta instituce jménem svatba přišla po několika skleničkách vína celkem romantická.

Druhý den se vracím do Prahy, všechno je při starém, jen já se cítím jiná. Jsem rozhodnutá, že nezůstanu sama, že i pro mě ten pravej existuje a já ho najdu!