Daniela V.: Konečně to mám správně

Daniela V. má pohnutý životní příběh. Narodila se v mužském těle, ale cítila se být ženou - což v zapadákově kdesi na Ostravsku před pár desítkami let znamenalo být za exota. Nebo exotku. Vystudovala kulturologii a prošla úctyhodnou sérií profesí, ví, jaké je být šéfredaktorem i taxikářkou. 
Rozhovory o tom, jak probíhá proměna do podoby vysněného pohlaví, jsme už v médiích samozřejmě potkali, ale troufáme si tvrdit, že tenhle patří mezi nejotevřenější a zároveň by díky inteligenci a citlivosti zpovídané osoby možná mohl být hodně užitečný pro lidi, kteří řeší také něco takového...?
 
Pamatuju si, že když jsme se setkaly poprvé, bylas éterický hoch. Později začaly na netu občas probublávat fotky typu “haha obleču se do krajek” - vědělas už tehdy, že jsi uvnitř holka?
Věděla jsem to od školky. Software v hlavě neseděl k tělu do té míry, že éterický hoch nemohl ani mít sex jako hoch. Musela jsem se vždycky hrozně soustředit, abych napodobila očekávané chování a nějak neurazila. Sama jsem z toho vůbec nic neměla až do té doby, než jsem začala navazovat lesbické vztahy. Ano, jsem na holky, protože sexuální identita a orientace spolu vůbec nesouvisí. Takže jsem něco jako menšina v menšině a možná i proto ten hoch vydržel trochu víc a nepáchal sebevraždy, jako je to u transgenderů obvyklé, protože jsem spíše rázná lesba než zranitelná květinka.
 
Kdy sis poprvé uvědomila, že nějak neladí tvoje tělesná schránka a tvoje prožívání?
Ve školce se učily holky tancovat nějaký slezský lidový tanec. Cítila jsem se strašně ukřivděná, že to nenacvičuju taky. A docvaklo mi, že něco není v pořádku.
 
Prožívalas to jako trest, utrpení, problém? A prožíváš to tak teď?
Tohle je hrozně složitá otázka. Já jsem byla dítě zvídavé a inteligentní, schopné pracovat se zdroji dospělým způsobem, a přesto jsem až do nějakých patnácti vůbec nechápala, o co jde. Materiálů bylo málo, k odborným článkům jsem se neměla jak dostat. Byla jsem divná už jen tím, že jsem byla intelektuál na vesnici na Ostravsku. To samo by už stačilo k vyčlenění z kolektivu.
Jakmile přišla revoluce, začaly se objevovat nějaké články a vycházet více knih. Tehdy jsem si všechno dohledala a pochopila, co jsem zač. To ale vůbec neznamenalo, že to budu umět řešit. Reakce okolí jsem se děsila velmi a neočekávala jsem, že bych někde mohla najít podporu a porozumění.
Utrpení to bylo a samozřejmě jsem se občas ptala na tu obvyklou otázku, proč zrovna já. Ale každý z nás má nějaký životní problém, který se s ním táhne dlouhá léta. Někdo ten problém vyřešit umí a někdo jiný zase ne. Já jsem to vyřešit uměla poměrně pozdě, ale dokázala jsem to. To neznamená, že jsem výjimečná nebo odvážná. Představte si třeba, že je někdo na vozíku a říká si, že kdyby chodil, byl by život strašně jednoduchý. Ale tak to vůbec není. Můj problém se lišil jen ve své intenzitě a ohraničenosti. Někdo může mít spoustu problémů jiného charakteru a být hrozně nešťastný a není tak snadné mu pomoci, protože ty problémy není tak snadné definovat, jako to bylo u mě.
 
Jsi z malého sídla, bylo pro tebe těžší třeba nějak to vysvětlit rodině? Myslím, že zpočátku to moc nepřijímali?
Můj původ a rodina jsou jednoznačným důvodem, proč jsem se do řešení pustila tak pozdě (hormony jsem začala brát někdy v šestatřiceti). Na vysoké škole jsem mohla už mít partnerku, která by mě brala jako ženu, ale místo toho jsem zvolila obráceně. Zkusila jsem žít podle představ rodiny. Myslela jsem, že láska mi to pomůže překonat. Byla to blbost, samozřejmě. Ale šly jsme stejně do toho s tím, že se uvidí. Ona si pak našla opravdového muže a já začala navazovat lesbické vztahy. Jinak šel coming out obvyklou cestou – nejprve přátelé, pak práce, a až nakonec rodina. Ale dnes už je to v pořádku, přijali mě poté, co jim docvaklo, že to myslím opravdu vážně. K tomu potřebovali samotnou operaci. To, že žiju léta jako žena a spousta lidí a kolegů ani netuší, že jsem byla muž, rodině nestačilo. Bylo třeba nechat si udělat frndu, teprve pak to vzali. 
 
Cítíš se být součástí nějaké LGBTQ scény-komunity?
Ani ne, moc mě to nebaví a leccos mě v rámci té scény děsně irituje. Úplně nejvíce ze všeho nerozumím protlačování non-binary hnutí, tedy názor, že spousta lidí nejsou ani muži ani ženy. Tohle přece popírá všechno, čím si musí transgendeři projít, ohromným množstvím fyzické bolesti a ponížení. Proč by to jinak proboha dělali? A přece spousta z nich vyjadřuje nechuť k jasně definovaným genderům a cítí se být utlačováni „cisgender“ lidmi. Já jsem vlastně konzervativní člověk. Sice jsem menšina, ale jsem žena a jasně se tak identifikuji. Nepotřebuji být k tomu ještě queer.
A naprosto z celého srdce nenávidím transvestity a travestii. Je to zesměšnění velmi vážného problému. Jak pak mají brát nevzdělaní lidé vážně, když má někdo z jejich rodiny problém s vlastní sexuální identitou, když si jako transgendery představí TOHLE?
V rámci lesbické komunity zase nerozumím holkám, které vypadají jako chlapci. Ale to je jejich věc, tam naštěstí existuje dostatečná pestrost.
Každopádně se nestýkám s žádnými dalšími transgender osobami, kromě jediné kamarádky, kde jde ale o jiné propojení, tedy samotná příslušnost k menšině není důvodem naší známosti.
Na druhou stranu, LGBTQ scény je velmi zapotřebí. Právní řád České republiky na nás stále v mnoha věcech nehledí jako na rovnoprávné osoby. 
 
Ty jsi holka a líbí se ti holky - je mezi trans lidmi trans-leseb(?) nebo trans-gayů víc než v obyčejné populaci? A koukají se třeba lidi skrz prsty na to, že jsi na holky a ne na kluky? Je v rámci LGBTQ oblasti i třeba nějaká hierarchie, nevraživost vůči lidem, co jsou jiní než jiní?
Vím, že mou transgender kamarádku nechtěli pustit na lesbickou party, ale jinak si myslím, že žádná hierarchie ani vymezování neexistuje. Co se týče transgenderů, samozřejmě je více těch s „normální“ orientací. Tedy v případě male-to-female na muže a v případě female-to-male na ženy. Já jsem vyhrála jackpot a jsem menšina v menšině, ale v ničem mi to nevadí. Spíše naopak, seznamování mám snazší, protože si myslím, že více bude vadit mužům, že jejich partnerka měla kdysi mužské tělo, než lesbám. Vlastně jsem se setkala jen jednou jedinkrát s tím, že to u mě někomu pro intimní sblížení vadilo. Jinak… víte, já se velmi ráda seznamuji ;)
 
Ještě jako kluk ses oženila a zplodila syna. To tomu dává asi další level problémů?
Obrovský level problémů, protože vám to okolí vyčítá a navíc se může stát, že vám to bude vyčítat i vaše dítě. Moje dítě je však zcela prosto předsudků a miluje mě právě tak, jak jsem. Rodina mi to však zpočátku dávala dost sežrat.
 
Myslíš, že by ses rozvedla, i kdyby ses nerozhodla přejít do ženské podoby?
Asi ne, byla tam láska. Příčinou rozchodu byla právě moje „nemužnost“.
 
Jak tvou ženskost přijal tvůj syn? Mění se to nějak?
Zpočátku z toho byl nešťastný, ale jednoho dne, bylo mu tak pět, se stalo něco – vůbec nevím co – kdy se mu to v hlavě úplně přehodilo a začal mě v mé identitě podporovat. Byl to největší dar, který jsem dostala, a zbavil mě spousty vnitřní bolesti. Teď mu bude deset a máme k sobě nesmírně blízko a vůbec žádný problém v této věci.
 
A s exmanželkou jsou vztahy ok? Myslím, že studovala psychologii - je proto chápavější?
Svou práci do našeho vztahu netahala. Samozřejmě tím vším trpěla. Ale naše vztahy byly vždy velmi kultivované a fajn. Teď už úplně. Však spolu vychováváme dítě a máme ho ve společné péči. Tohohle statusu není schopna většina „normálních“ bývalých párů. Máme se rády.
 
Zažilas šikanu - případně kyberšikanu?
Já jsem měla na rozdíl od většiny transgenderů v jedné věci obrovské štěstí. Opravdu málokdy se mi stane, že by někdo poznal, že jsem prošla proměnou. Lidé jsou spíše v obrovském šoku, když se to dozví. Takže když nechci, tak to nikdo neví. Ženské se mě ptají na porod a chlapi mě zvou na vínko. Jsem za tohle hrozně vděčná a nedovedu si představit, co každý den musí prožívat transgendeři, u kterých jsou rysy opačného pohlaví zřetelnější. Vlastně si to představit dovedu. Zažívala jsem to každý den v době, kdy jsem ještě nežila jako žena, ale vypadala jsem jako hodně divný muž. Ty pohledy… Ten zmatek v oslovování… Ty trapné otázky…
Vždy jsem tedy měla kolem sebe dva světy. V první části života lidi, kteří vědí, že jsem žena v mužském těle, a ty, kteří nevědí. Myslela jsem, že to po coming outu zmizí, ale dva světy mám dál – lidi, kteří vědí, že jsem BYLA žena v mužském těle, a lidi, kteří to netuší.
Já to beru tak, že lidem, kteří mě poznali po proměně, do mé minulosti vůbec nic není. Je to čistě zdravotní problém a vy se také neptáte kolegů na krevní tlak. Říkám to pouze lidem, kteří jsou mi blízcí. Nebo těm, kteří se mnou chtějí mít sex. To je zase fér.
Co z toho plyne? „Na ulici“ jsem šikanu téměř nezažila. Možná se mi v tom mezidobí někdo někde posmíval, ale nevnímala jsem to. A na internetu z toho mám spíš srandu. Na internetu přece můžete být, kým chcete, tudíž všechny aspekty své identity případně odhaluji dobrovolně a mohu kdykoli přestat.
Na facebooku je to trochu jiné, tam táhnete za sebou celou minulost. Ale překvapuje mě, jak je většina lidí diskrétních.
Nicméně když už k nějaké té šikaně výjimečně došlo, hrozně mě to ranilo. Transgendeři jsou velmi snadný cíl.
 
 
Jak se stavíš k tomu, že někteří lidi tě, třeba na webu, důsledně oslovují v mužském rodě?
Myslím, že kromě specifických trollů na diskusních serverech mě nikdo v mužském rodě už léta neoslovuje. IRL mě někdy v mužském rodě osloví otec, je to přece jen starý pán a chvíli mu trvalo, než si zvykl. Pokud by mě oslovoval v mužském rodě například někdo z přátel, těžko by mohl zůstat mým přítelem. Na facebooku polovina lidí ani neví, že jsem žila v mužském těle. Ani nikdo z široké rodiny mě v mužském rodě neoslovuje. Fakt mě nikdo nenapadá. Kdyby se tak stalo, samozřejmě by mi to velmi vadilo. Když může někdo respektovat, že vdáte a jmenujete se jinak, je velmi snadné respektovat i tohle.
 
S čím ses potýkala v práci, případně do jaké míry jsi tajila svou ženskou tvář ve svých zaměstnáních?
V práci to bylo úplně v pohodě. Postupně jsem tajila méně a méně, až se mě jednoho dne ředitel zeptal, jak mě má vlastně oslovovat. Řekla jsem, že jako ženu, a on pak na poradě oznámil ostatním šéfům (já jsem byla jedním z nich), že jsem od teď žena, ať mě takto oslovují a předají to svým podřízeným. Tenhle přístup jsem velice ocenila. Bylo to velmi formální a přitom lidské, bez zbytečných „show“.
Dost mě pobavilo, když pak kolegům v další práci vůbec nic nedocvaklo, i když viděli mou neutrální občanku.
 
Poznávají lidé, že jsi jiná, nebo pro cizí už jsi po přeměně prostě ženská?
Viz výše. Od určité doby mého života cizí lidi vůbec nic nenapadne. Z přátel jsem si vytvořila dvě skupiny. Jedna to ví, a druhá ne. Obecně to vědí spíše kamarádky než kamarádi. Dokonce i v nemocnici, kde moje spolubydlící na pokoji slyšela doktory milionkrát opakovat mou diagnózu, vůbec nic nechápala a musela jsem jí to vysvětlit.
Vlastně mě dost raní, když se výjimečně stane, že to někdo – nějak – pozná.  Vůbec jsem nepřišla na žádný klíč, čím to je. 99 % lidí nic netuší, získáte velké sebevědomí, a najednou potkáte někoho, kdo se ošívá a pak řekne: „Můžu se vás na něco zeptat?“ A vy víte, že se musíte obrnit proti trapnosti. Řekla bych, že jsou obecně vnímavější lidé z LGBT komunity, ale ani to není pravidlem. Stalo se mi, že jsem ještě před proměnou někoho sbalila a naprosto bezelstně zapomněla předem varovat – no, byl z toho šok. Největší citlivost mají samozřejmě ostatní transgendeři. Pak bych řekla gayové, a až pak lesby. Na druhou stranu, u LGBT lidí sice možná častěji potkáte někoho, kdo vás „odhalí“, ale pravděpodobně to nebude nijak řešit.
 
Teď se živíš jako taxikářka, chceš u toho zůstat, případně jaké jsou tvé další pracovní představy?
Jako taxikářka jsem si zmapovala trh a chci rozjet svou vlastní firmu v rámci přepravy osob. Pokud by se to nepodařilo, mám ještě spoustu dalších nápadů. Mezi taxikáři jsem poměrně známá osoba a někteří z nich si pomocí googlu dokázali o mně něco zjistit. Musím fakt ocenit, že si to nechali pro sebe. Ti lidé jsou mnohem víc na úrovni a tolerantní, než byste podle běžných stereotypů čekali.
 
Jak to probíhalo fyzicky? Můžeš přiblížit cestu od počátků, přes tu fázi “nevím, zda půjdu do kompletní přeměny” - a pak asi různá vyšetření, posudky… hormony?
Ve chvíli, kdy se to rozhodnete řešit, zajdete za sexuologem, který se na tohle specializuje. Nejprve je potřeba potvrdit diagnózu a provést několik odborných vyšetření. Jakmile máte diagnózu potvrzenou, získáváte medicínskou a úřední podporu v celém procesu. Musím ocenit odborníky, kteří dokázali přesvědčit poslance a já nevím koho ještě, aby se schválily patřičné zákony. Tudíž máte diagnózu F.64 a pojišťovna je připravena uhradit vám operaci na změnu pohlaví. Než se k tomu dostanete, berete několik let hormony, který ve vás vyvolají něco jako novou pubertu a usnadní život v kýženém genderu. Mně díky hormonům přestaly růst chlupy na hrudi a určitě se mi změnily i rysy, přestože jsem byla dostatečně ženská i před nimi (například rodiče mé přítelkyně při seznamování nic nepoznali). No a taky mi narostla prsa. Hormony si v současném nastavení hradíte sami a rovněž veškeré kosmetické procesy, například odstranění vousů. Co je zdarma, je operace a rovněž úřední změny v matrice včetně změny jména. Zmíněný úřední a medicínský servis je překvapivě hladký a je to vlastně všechno z technického hlediska velmi jednoduché. Neutrální jméno vám umožní společensky existovat, kdy ještě nemáte po operaci, ale žijete už v opačné genderové roli. Po operaci se vám změní jméno ještě jednou a dostanete i nové rodné číslo, respektive celý nový rodný list. Právní kontinuita vaší existence však samozřejmě platí, včetně práva na dítě apod.
 
A pak ses rozhodla pro operaci.
K té můžete přistoupit po tzv. real life testu. To znamená, že berete hormony a několik let si vyzkoušíte žít v kýžené genderové roli. Samotná operace je docela náročná, ale jako male-to-female získáte funkční ženské vnější pohlavní orgány. Ta tkáň je totiž u žen i mužů stejná, má jen jiný tvar. Z žaludu je tak možné vytvořit klitoris, z šourku stydké pysky a podobně. Všechny nervy jsou napojeny a funguje to. U female-to-male je to složitější, neexistuje zatím funkční plastika penisu a u nás se snad ani nedělá. Na druhou stranu to mají female-to-male snazší společensky.
Hospitalizace trvá týden až dva a potom ještě musíte doma měsíc ležet, protože vás to bolí a nemůžete se posadit. Ale celou dobu vás samozřejmě posiluje vědomí, že to konečně máte správně.
Samotnou operaci musí úředně schválit komise na Ministerstvu zdravotnictví. Komise je složená z několika odborníků a zástupců (tuším) dvou ministerstev. Komise vás krátce vyzpovídá. Důležité je, abyste už nějakou dobu otevřeně žili v rámci kýžené identity. Pak vám dá povolení k samotné operativní změně. Operaci si domlouváte sami, povolení platí dva roky. 
 
Máš nějaké obtíže fyzického charakteru? Vím, žes na netu psala “hurá, konečně mám frndu” – jsou s ní nějaké trable?
Jsou. Během operace došlo k poškození mé močové trubice a ta mi teď periodicky srůstá. Musím stále dokola podstupovat nepříjemné dilatační zákroky, abych mohla čurat, dokud se mi to nepokusí operativně opravit. Budu muset tedy ještě na jednu operaci. Je to hodně častý problém. V nemocnici byla jedna holka, které to opravovali už pošesté.
Ale z estetického hlediska se frnda fakt povedla, nic byste nepoznali.
 
Část lidí přeměny lituje, napadlo tě někdy, že to byla chyba?
V čem by to byla chyba? Víte, jak je otravné, když jste žena, ale nemůžete to projevit? To je stav trvalé deprese, která postupně zcela znemožní normální fungování. Obrovské procento transgenderů se pokusí o sebevraždu.
Samozřejmě, když jsem se po narkóze probudila s obrovskou bolestí v rozkroku, tak moje první myšlenka byla „do čeho jsem se to kurva pustila.“ Ale pak už začaly volat kamarádky a já si uvědomila, že je to přesně to, co jsem celý život chtěla.
Schválně jsem se ptala té zmíněné holky, která žila roky s močovým vývodem, a už pošesté se jí pokusili opravit močovod. Ani ona nelitovala.
 
Co by lidi měli vědět o těch, kdo jsou po operaci pohlaví?
Na tohle bych asi neměla odpovídat já, ale raději nějaký aktivista z LGTB hnutí . 
Ale z čistě technického hlediska mohu odpovědět za bývalé male-to-female: Jako žena mám funkční vnější pohlavní orgány, ale samozřejmě ne vnitřní. Do konce života musím brát hormony. Jsem vlastně po přechodu. Do konce života musím dilatovat vagínu, aby mi nesrostla. Hrozí mi úplně stejná rizika onemocnění prsou a tak dále. Musím chodit ke gynekologovi. Hrozní mi různá další rizika vyplývající z operace, viz výše.
 
Je to v něčem i výhoda, být takováhle?
Nevím, nejspíše ne. Celkově je to dost na hovno, být takováhle. Ale jak už jsem říkala, každý máme nějaký problém a ten můj není v ničem hodnotnější nebo vznešenější než ty vaše.