Dan Bárta: Kdo míň spekuluje, víc nakupuje

Dan Bárta rozjíždí koncertní projekt: S Illustratosphere a smyčcovým kvartetem od prosince objedou celou republiku.
Ptali jsme se ho jak na koncerty, tak na další novinky a aktivity i na názor k cause Hudba ve státním rozhlase.
Jak jste se s EQ potkali a jak se od té doby vyvíjí vaše spolupráce?
Vymysleli jsme si to na základě toho, že kdysi dělali něco s Robertem Balzarem. Pak jsme si zahráli dohromady v Bratislavě na Viva Musica a něco to neslo. Ještě v euforce hned po hraní jsme na sebe dělali jeden přes druhého, že tím to by to rozhodně skončit nemělo, !. Takže neskončí.
Jak a kde zkoušíte? Jak moc se skladby proměňují v podání tohoto tělesa?
Zkoušíme u nás ve zkušebně. Ony se proměňují hlavně tím, že je tam o čtyři živé lidi víc. Ale i aranže se mění, někde se prostě jen opíše už hotový syntezátorový part a někde se z těch čtyřech nástrojů udělá něco, co tam ještě nebylo, případně se supluje i jiný nástroj. Možná, že budeme hrát něco i jen v „duu“, tedy já a těleso. Možná si zahrajeme věci, které jsme už dlouho nehráli.
Máte rozdělané nějaké nové písničky (s kterýmkoli z vašich projektů)?
J. A. R. Je šťastně za náma, takže se pomalu pouštíme do Illustratosphere. Ta mívá tradičně nejbolestivější porod, takže se uvidí. Nejtěžší fází je dávat dohromady nápěvky a nápady, co jich jen v kompech, v mobilech a v hlavách je, a zkusit je hrát, aranžovat a poskládávat.
Když se chcete vyhnout klišé a současně navazovat na tradici, zkusit najít neslyšené a přitom sdělné, udělat něco nezbytečného, nového a přitom ne prvoplánově odlišného, něco pěkného a přitom ne prvoplánově líbivého, bejvá to tuhý. A to se navíc na sebe teď tváříme, že to vezmeme z úplně jiného konce. Eh, jsem na nás se sebeláskou sobě vlastní velice zvědav, ztečeme-li tuto horu nepravděpodobnosti či stečeme-li po ní do klidnějších vod poučeného popu, jakkoliv ani ten v našich krajích, jak již dávno víme, na růžích ustláno nemá. Hhhhh, a to nemluvím o textech.
 
Největší hudební zážitek roku 2011?
To bych si musel psát deník, nevím. Řeknu vám jeden z loňska, z podzimu 2010. Když jsme s Robertem Balzarem míchali v New Yorku desku a měli už skoro hotovo, zůstal s námi ještě „po směně“ asistent zvukaře Jamese Farbera. Chris, s tím, že nám něco pustí. Vosolil na drahý a dobrý bedny roughmixy, tedy neupravený denní práce, z nahrávání poslední desky zpěváka Kurta Ellinga, co dělal. Elling zpíval jen tzv. guiding voice, vlastně jen kvůli formě, aby se vědělo, jak a kde je písnička. Na kontrabas tam hrál mimo jiné John Pattitucci. To byl naprostej masakr. Ta deska už je smíchaná, vydaná a samozřejmě změněná, a málokdo ví o kolik a kam. My to víme. V tom studiu nám pouštěli syrovej sextet nahranej dohromady, najednou, živě, v reálným čase. Dva kontrabasy, bicí, kytara, piáno, zpěv. Nedá se to popsat. Prosili jsme, ať nám tu nahrávku dá, že uděláme klukům z kapel mejdan, že se poserou, a že to pak hned zakopeme na neznámým místě, ale z Chrise jsme to nevymámili. Škoda. Bylo to něco úchvatnýho. Jako kdyby za stěnou hned vedle stála namačkána obrovská zvířata, každé úplně jiné a jenom dýchala. Nic víc. Takové soustředí, um, přednes, střídmost a jasnost myšlenky. Strašný tlak a přitom lehkost. Svoboda a přitom kázeň. Navíc jeden každej z těch hráčů posouvá to řemeslo hry na svůj nástroj. Nápady a drobné novosti a přitom nic samoúčelného. Krása, nádhera, zkrátka ideál, vážně. Jo a mezitím jsem si vzpomněl na něco z 2011. Viděl jsem naživo Micka Hucknalla zpívat, je to sekáč, málo je takých. Pánbu mu požehnej.
 
Máte rád vánoce, a jak je slavíte?
Jako dítě jsem je měl samosebou raději. Mám je rád tak jako normálně, jako každý. Rodina, dárky, slavnostní nálada při večeři, rozzářená očka dětí (nejen), narozeniny jedné z mých nejoblíbenějších literárních postav, betlém, krmítko v lese za domem, pitka s kamarády, a tak.
 
Co pro vás znamená internet, případně sítě jako facebook a twitter?
Internet používám denně ke všemu možnému, na facebook a twitter nemám vlastně moc čas a vzhledem k uzlovitému potenciálu své osoby se držím zpátky, jinak bych se patrně ukomunikoval, udeníčkoval, uchichotal a tak. Neumím si vlastně moc představit, jak bych se jako fejsbukéro zorganizoval. K tomu totiž, abych téměř denně nestihl udělat to, co jsem si předsevzal, mi bohatě stačí mobil a email.
 
Kdy se cítíte spokojený?
Ach, tehdy jako každý jiný: když není tlak, nejsem s nikým ve při, pálí mi to, jsem v rytmu, ladím, mám dost času na sebe a na své nejbližší a přitom dost práce, která mě těší, když nikdo neotravuje s kravinama a když se nemusím moc přetvařovat.
 
Co si myslíte o hudební náplni veřejnoprávního rozhlasu a jak by mělo vypadat státní rádio podle vás?
No, dle mého, aspoň co se zábavného zvuku týče, protože o hudbě už téměř nemůže být řeč, pokud se tedy bavíme o Radiožurnálu, je to dosti bídné. Kdybych chtěl použít analogii, tak ohánět se neustále nějakým vyhověním vkusu řadového posluchače tím, že mu budu pouštět to jednoduché a vlezlé, hlavně aby nepřepnul, je stejné, jako kdyby dětská lékařka, rodiče či učitelé v komunikaci s dítětem úmyslně nepoužívali žádná slova, které dítě nezná, to aby se mu náhodou nezavařil mozeček. Takhle se ale žádný duch kultivovat ani civilizovat nedá.
Soukromý sektor, rozuměj tvrdá komerce, má svá práva a svobody k tomu nechtít dělat z lidí intelektuály, protože kdo míň spekuluje, víc nakupuje a trouba se nechá snadno opít rohlíkem – ale pak je co danit, takže klid.
Ovšem veřejnoprávní statek by měl z logiky věci o své posluchače pečovat. Tedy je trochu vzdělávat. Ne na ně vlezdoprdelisticky šišlat peč nám špadla. To bisme mohli taki vimítit tvrdí í, abi to měli lidički bezproblémoví, kdiž jsou blbí. A pozor, to na to nekoukám jako muzikant, to bych se mohl rovnou demonstrativně střelit do hlavy, vážně: jako řemeslem těžce postižený hudebník jsem totiž extrém a mimo medián, takže o mne tu nejde. Koukám na to jenom jako základně esteticky vzdělaný člověk z částečně učitelské rodiny, který má navíc osobní a dlouholetou zkušenost s různými typy posluchačů a s různými typy médií. A který má naštěstí dostatek fanoušků přesto (nebo dokonce právě proto), že začíná nabídkou, nikoli reakcí na poptávku, vygenerovanou navíc na základě odhadu a hrubého úmyslného podcenění posluchače. Četl jsem kdysi v úvodníku časopisu Vesmír (z pera I. M. Havla) tuto velice přesnou poznámku: veřejný anonym tvrdí, že hlásá to, co lidé chtějí slyšet. Působí proto na lidi, aby chtěli slyšet to, co míní hlásat. Souhlasím s ní bezvýhradně. Nerad.