Colours of Ostrava 2016: Colours of Wellies

Letošní Colours of Ostrava byly stran počasí náročné, ale celkově (opět) velmi povedené.

Skvělí Slowdive, na které jely naše spřízněné entity vlakem na otočku, protože to se přece musí vidět (a vidělo a nezklamalo). Anohni s materiálem z nového alba po převtělení v ženu: Okouzlení a velký zážitek. A třeba taky sobota, na kterou se jela podívat Martina Moudrá:

To víte, Kolorsy, omluvně krčí rameny průvodčí ve vlaku. Ranní sobotní vlak je plný až po střechu, a tak nás nepustí do bufetového vozu - prodaly se i jídelní místenky. Ostrava se hemží lidmi, ale koncentrace festivalových fanoušků je stále přijatelná. To je taky jeden z důvodů, proč se na Colours of Ostrava jezdí.

Trendem letošního ročníku se navzdory optimistickým předpovědím počasí staly pláštěnky. Noční můra festivalových promoterů se vyplnila. Vytrvalý déšť industriálnímu areálu Dolní oblasti Vítkovic sice sluší a lid se tváří nezlomně, ale pod pestrobarevné pršipláště se v sobotu vkrádá lehká rozladěnost. (Je tady míň diváků než obvykle, nebo se to jen zdá a schovávají se před nebem?) Chumly umělohmotných kabátků se koncentrují pod továrním potrubím, ve stanech a stáncích a snaží se aspoň na chvíli usušit ruce. Chvála festivalu, který v takovou chvíli nehodlá své návštěvníky vzít na hůl. Pláštěnky se prodávají za čtyřicet korun. O pět korun víc, než stojí legendární hot dogy s plnou parádou nebo pivo. Cenová politika Colours je víc než fér.

Není fér hodnotit festival podle jednoho programově slabého dne. Kdyby to nebyl festival, na který se jezdí s důvěrou v dramaturgii, protože ji v předešlých letech vždycky lehce obhájila. Sobotní den na Colours se mi ale zdál slabý a ne kvůli nepřízni počasí. Namátkou, program hlavní stage je jeden velký otazník počínaje veskrze sympatickou, leč nezajímavou elektroswingovou zpěvačkou Caro Emerald, jež se dočkala největšího aplausu za remake singlu "All About That Bass" od Meghan Trainor, který zůstane v historii hudebních vystoupení navždy zcela zbytečný, ačkoliv rozparádil dav k dětské radosti poskakování v kalužích. O nic přesvědčivěji nepokračuje po setmění kňourající kytarovka dívčích srdcí Kodaline, aby hlavní pódium uzavřela největší záhada dramaturgických záhad, acidjazz/dubová kapela Thievery Corporation. Vedlejší stage sklízí větší ohlas, zejména domácí fosforeskující Monkey Business a slavný DJ elektroniky Boys Noize, jehož set rezonuje v kostech. Nic z toho ale nezanechává delší požitek než cimbálovka ve vinárně (kde mimochodem rozlévají dobrá vína). Doufám, že to je jenom špatná souhra dramaturgie a počasí, protože jinak bych mohla snadno propadnout panice, že nejlepší český hudební festival, který řadí zahraniční média mezi nejzajímavější přehlídky v Evropě, snad stagnuje. Že snad přerůstá svým organizátorům přes hlavu a zafixoval se v minulosti, protože ani jedno ze sobotních vystoupení nebylo ani poloviční rock´n´roll ve srovnání s pražským festivalem Metronome, jehož první ročník zcela uchvátil koncerty Iggyho Popa a Foals. Jdu spát unavená a promočená na kost, vypínám letošní novou mobilní aplikaci a přemýšlím, jestli by organizátorům festivalu nestálo za to přehodit pozornost od zušlechťování areálu a doplňkových služeb, které jsou bezvýhradně skvělé, k dramaturgické strategii.