Co se nosí u Surmů v Africe?

„Každý muž nosí zbraň, nejčastěji kalašnikov a ženy hliněné nebo dřevěné talířky vetknuté do spodního rtu“, tak by se dala v nadsázce shrnout přednáška Mgr. Lenky Klicperové, šéfredaktorky Lidé a Země, která se uskutečnila v rámci semináře Antropologie módy na FHS UK. 

 Surmové,  izolované etnikum na žijící na jihu Etiopie, na súdansko – keňském pomezí, zkrátka nejsou „jako ze žurnálu“. Alespoň ne z toho módního. Jejich pojetí módy, ale i krásy, se totiž vymyká „západoevropským“ zvyklostem a na první dobrou spíše odpuzuje, místo aby vytvářelo horké  trendy hodné k následování. 

Skarifikace, nařezávání kůže žiletkou a především vkládání si do prořízlých spodních rtů talíře velikosti podle postavení na „sňatkovém trhu“. O mnoho lepší to není s outfity, což však neplatí o „doplňcích“, kterými  jsou často naopak velmi nápadité  náramky, čelenky a náhrdelníky: „ Já sama často nosím velmi často nosím výrazné africké šperky, barevné, nádherné. Každý kousek je originál, ke každému se váže nějaký příběh, velmi často dost smutný. V Ugandě při poslední cestě za dětskými vojáky jsem si od bývalé vojačky koupila nádherné barevné papírové korále, od Samburek, kde jsme s kolegyní točily o obřízce mám několik originálních masivních náhrdelníků. Vím, od koho je mám, a jaké osudy potkaly ženy, které je vyráběly...,“  říká Lenka Klicperová. 

Mursiové, Karové, Samburové -  co etnikum, to jiný „módní zvyk“, ale i vysoká kreativita zejména při vytváření účesů.  O módě, v našem slova smyslu, tu však nemůžeme hovořit. „Zdobení, oblečení, ale všeobecně úprava zevnějšku je tu v podstatě jen součástí zvyku, tradice,“ odpovídá na jeden z četných dotazů Lenka Klicperová.  Móda, tak jak ji známe – je Říší pomíjivosti (G. Lipovetsky) a předpokládá naopak rychlé střídání a změnu namísto „ ustáleného zvyku a šedi všedních dnů“.

A co dělá „proti šedi“ sama fotografka a novinářka Lenka Klicperová?

 „Proti šedi jdou vlastně od základu všechny mé cesty do Afriky i jinam. Snažím se odkrývat problémy, které se většině lidem zdají příliš vzdálené na to, aby se jimi zabývali, příliš kruté, aby se na ně dívali zblízka. Snažím se otevřít před nimi úplně jiný svět, o kterém mnohdy neměli doposud ani tušení. Není to jednoduché, ale postupně se to daří. Příkladem může být film, který jsme daly dohromady  společně s kolegyní Olgou Šilhovou v Kongu,  popisující brutální sexuální násilí na ženách páchané různými vojenskými skupinami v džunglích Konga. Měl pramalou šanci na kvalitní umístění v televizním programu a  přece měl po premiéře na ČT tak vysokou sledovanost, že podruhé ho ČT zařadila už do hlavního vysílacího času…“

Michal Josephy