Co mají společného Karlovy Vary a film?

Filmový festival ve Varech je fenomén a minimálně odbornou úroveň mu těžko upřít. Je to jediný domácí áčkový festival a díky jménu, které mu po roce 1994 vybudovala programová ředitelka Eva Zaoralová, se řadí po bok Cannes, Berlína, Tokia nebo Benátek.
Jiná věc je, že pro většinu zúčastněných o film vlastně vůbec nejde. Kin je tu míň než málo a vyjma poroty prakticky všichni, kdo do Varů opravdu přijedou za filmem, až symbolicky bydlí ve vyhnanství stanového městečka pět kilometrů za městem, odkud je ke kinům sváží smrdutý autobus. Kdo by tu tedy měl dělat tu filmovou atmosféru? Okravatovaní šéfici v partnerských Audi, profesorem Klausem vysmívaní batůžkáři, nebo snad ta politicko-sponsorská squadra azzura, která je tu za odměnu?
Dojmu o mimořádné filmové události nepomáhají ani výstupy z tisku. Pokud si dáte tu práci a projedete si zprávy z Karlových Varů za posledních deset dní, stanete se svědky oslnivého vítězství společenské drbny nad filmovým kritikem. Ve Varech totiž byla důležitá róba Andrey Verešové (dám sedm korun tomu, kdo mi akceptovatelným způsobem objasní její údajnou přitažlivost), rvačka domácí rádobybrangeliny Hanychová / Dopita, vrcholem filmového festivalu se pak stalo manické vystoupení P.T. presidenta Bartošky s dřevorubci z Teplic, nad čímž se tu koneckonců už rozzvracel kolega. Tak co tedy dělá těch zbývajících 130 000 lidí, kteří festivalem prošli podle oficiální tiskové zprávy v loňském roce? Coby. Bohapustě kalí. Čerchmanti. 
 
Dáváš Vary?
Stalo se tak trochu povinností každoročně "dávat Vary", ale nechodit tam do kina. Těžko o tom ale můžu mluvit opovržlivě, neboť bližní by mi jistě vzápětí omlátili o hlavu, že sama jsem za všechny svoje návštěvy viděla dva filmy - v roce 1998 snímek Happiness, díky němuž jsem odhalila kouzlo Philipa Seymoura Hoffmana, a v roce 2000 část Kim Ki Dukova filmu Ostrov, z nějž jsem ovšem uprostřed scény zobrazující vyjímání svazku rybářských háčků z vaginy hlavní hrdinky odešla s doživotní nechutí se ještě někdy zabývat asijskou kinematografií (ahoj, Baldo), takže nevím, jestli se počítá. 
Zní to úplně pitomě, skoro to smrdí nějakým pseudosnobstvím, ale ve skutečnosti to není nic výjimečného. Vary jsou prostě festival pro ty, co se taky chtějí sdružovat ve jménu kultury, ale na to, aby si vyrazili s kamarády zakalit na RfP, jsou příliš staří (nebo prostě jen nemají holiny), na Colours zase nemají dost batikovaného oblečení (nebo nechtějí riskovat kontakt s příliš velikou skupinou majitelů bubínků)... zapomněla jsem na nějaký další festival, na který se jezdí? 
 
Proč ano, proč ne
Kdybych si měla vzpomenout na stará dobrá léta s cosmomolitanem a rozdělila si stránku na dvě půlky, pak by v části s důvody, proč Vary ano, rozhodně byly horké oplatky z kolonády (já vim), kamarádi, s kterými je prima pro změnu zakalit místo v Akropoli v Jameson stanu, který tu má jako jediný smysluplný doprovodný program... a ještě za to možná stojí, tedy pokud jste taky gastropervert, výlet do lesní (v obou významech toho slova) restaurace Diana.
Část s důvody, proč ne, by byla nepoměrně rozsáhlejší, první místo by rozhodně získaly samotné Karlovy Vary. Ano, je to subjektivní, ale asi bych nenašla nesympatičtější město. V mém soukromém hejtžebříčku za to můžou všudypřítomné dvojjazyčné cedule. Směle sekundují i číšníci prakticky všech restaurací mezi Puppem a Thermalem, kteří se cítí být předurčeni k vyšším cílům, než je pouhá obsluha hostů. To jim samozřejmě přeju, vždyť v Hell A je taky každý druhý pingl herec. A když už mluvíme o tom filmovém festivalu, žáno, pak nelze nezmínit malinko obtížný fakt, že filmový festival se odehrává ve městě, kde je devět kin. Napadlo někdy někoho vydělit oněch 130 000 osob devíti kiny a deseti dny? Co kdyby všichni ti lidé, co přijeli na filmový festival, chtěli jít do kina?
 
Když je pohár naplněn
Možná jsem příliš sentimentální nebo při patnácté návštěvě trpím nějakou akutní potřebou bilancovat, ale prošla jsem si tu mladickým nadšením z možnosti být u toho, radostí nad první akreditací, několika ročníky, které jsem tu strávila pracovně, zažila tu spoustu báječných mejdanů, až po současnou aktuální otravu z příliš velké porce předstírání, že tu všem těm tisícům přišedších ještě pořád jde o film. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, říká se. Letos jsem vstoupila popatnácté... a odhodlaně tvrdím, že příště už fakt ne. Vždyť i k dobrému milenci se dá vracet jen určitou dobu. Jsem na sebe zvědavá :)