Chvilka nedělní prózy: Sebastian

Nedělní literární chvilka je tentokrát prozaická, i kdžy má značnou poetiku. Přinášíme vám ukázky z rozepsaného románu Sebastian od Lucie Brothánkové.

„Ty máš něco jako fetiš na kostkované košile?“ Otočil se k němu Mike s úsměvem, když si všiml ve skříni Sebastianova oblečení, a přetáhl si přes hlavu olivový svetr.

  „Něco takového,“ přikývl Sebastian po pár vteřinách, které potřeboval na částečné vzpamatování. „Spolu s pár dalšími fetiši.“

  „Doufám, že ti moc nevadí ten můj nepořádek,“ poškrábal se Mike přistiženě na krku.

  Sebastian mávl odmítavě rukou. „Je ti zima?“ Všiml si, že se nepatrně třese.

  „Trochu,“ objal se oběma rukama Mike a na Sebastiana to působilo tak roztomile, že musel vynaložit obrovské úsilí, aby ho neobjal sám nebo aby mu to aspoň nenabídl.

  „Chceš čaj?“ Zeptal se místo toho.

  Mike přikývl. „Prosím.“

  Sebastian mu podal po okraj naplněný hrnek a odmávl jeho poděkování. „Poslyš, nechceš večer někam vyrazit?“ Navrhl po chvíli ticha. „Se mnou?“ Dodal pro upřesnění nejistě.

  Mike, který si ohříval o horký hrníček prokřehlé ruce, přestal hypnotizovat svůj čaj a zvedl hlavu. Sebastian se snažil v jeho pohledu něco vyčíst, ale v pokoji se už šeřilo a on neměl nasazené brýle; neodvážil se tedy dělat žádné závěry.

  „Jdu ke Kristýnce,“ odmítl to. „Rodiče jí na pár dní odjíždí pryč.“

  „Aha.“ Sebastian vůči Kristýně, která za nic nemohla, opět pocítil silnou averzi. Proč pořád dáváš přednost jí a odmítáš strávit nějaký čas se mnou? Nechápal. Vždyť já tě mám taky rád. Navenek se však snažil nepůsobit moc zklamaně.

  Mikeovi ale jeho náhlá posmutnělost neušla. „Co jsi chtěl dělat?“ Zeptal se ho měkce.

  „Neměl jsem žádný plán,“ pokrčil Sebastian rameny. „Vlastně jsem tě chtěl vzít do jednoho skate parku, který jsem nedávno našel,“ vzpomněl si. „Za tmy mají tahle místa zvláštní kouzlo. A když jsi ráno říkal, abych nebyl ve škole moc dlouho, myslel jsem, že až se vrátím, mohli bychom něco podniknout,“ vysvětlil smutně.  

  Mike ho chvíli beze slova pozoroval. „Někdy jindy,“ odpověděl.

  Sebastianovi nezbývalo, než se s tím smířit. „U Kristýny budeš dlouho?“ Zeptal se, aby odklonil hovor od sebe.

  „Dva tři dny?“ Pokrčil rameny. „Co ty budeš večer dělat?“ Zeptal se Sebastiana.

  „Asi se půjdu někam opít,“ prohlásil tak ponuře, až to Mikea rozesmálo.

  „Počkej na mě pár dní, půjdu se opít s tebou.“

  „Ty piješ taky něco jiného než kávu?“ Zeptal se Sebastian překvapeně.

  „Bílého medvěda,“ mrkl na něj Mike. „Je v tom kávový likér.“ 

   Sebastian se konečně zasmál. „Beru tě za slovo,“ upozornil ho pak.

  „Domluveno,“ souhlasil Mike, rozsvítil a zamrkal, jak ho prudké světlo nepříjemně uhodilo do očí. „A teď mě omluv, musím se sbalit a jít.“ Vytáhl cestovní tašku, vybral ze skříně oblečení, poskládal ho („Povšimni si, co dělám,“ otočil se k Sebastianovi, kterého to rozesmálo.) a pak zůstal nerozhodně stát.

  „Myslíš, že můžu jít v tomhle?“ Podíval se kriticky na oblečení, které měl na sobě.

  „Rozhodně ne,“ pohoršil se Sebastian hraně. „Zelená s černou? Fuj!“

  „Ty mě chceš vidět bez kalhot, že?“ Odhalil ho s úsměvem Mike.

  Sebastian nevěděl, co na to říct a v rozpacích se poškrábal na nose, Mike to však nebral nijak vážně; nesundal si nic, přioděl se šedou mikinou, převázal si vlasy a byl připraven vyrazit.

  „Tak se měj,“ loučil se s ním Sebastian nešťastně.

  „Budu ti chybět, že?“ Usmál se na něj Mike roztomile.

  „Hmm,“ přikývl jen oproti původnímu plánu, když tu si na něco vzpomněl: „Mám tvoje číslo?“ Zeptal se nevinně. Mike mu ho bez váhání nadiktoval, rozloučil se s ním, než však stačil vyjít ze dveří, Sebastian ho zastavil: „Mikeu?“

  „Ano?“

  Sebastian pootevřel ústa a nadechl se. Potřebuju obejmout. „Ale nic.“

  Mike se na něj znovu usmál, zamával mu a zabouchl za sebou.

  „Budeš mi chybět,“ sklopil Sebastian smutně hlavu v prázdném pokoji.   

(...)

Sebastian seděl sám na koleji, kousal si nehty do krve a iritoval sousedy hlasitou hudbou, kterou se snažil přehlušit vlastní nepokojné myšlenky, které mu samovolně zabíhaly do Kristýnina pokoje, v němž se ve vydýchaném vzduchu těžce vznášel pach potu, pocit uspokojení a chuť spermatu. Neustále se díval na hodiny, které jako by se zastavily, pokud nešly přímo pozpátku. Doufal, že Mike Kristýně už všechno řekl a je konečně jeho. Bál se, že si to rozmyslel a rozhodl se zůstat s ní. Mračil se na Kristýnu, která na něj vyplázla jazyk, vítězoslavně řekla: „Miluje mě, ne tebe.“(„Jako bys to musela zdůrazňovat,“ ušklíbl se na ni.), a vyzývavě si před svým Mikem klekla. Sebastian prožíval strašná muka. Zakryl si rukama uši, aby neslyšel Mikeovy steny, jeho extáze však byla tak hlasitá, že se mu je podařilo sotva trochu utlumit; pohled odvrátit nedokázal. Jako v transu zíral na ta dvě štíhlá vzájemně se naplňující těla. Kristýna se pro Mikea rozevírala jako prázdná bezedná studna prahnoucí po naplnění a Sebastian ten otvor nenáviděl, nenáviděl její ústa, sající z Mikea jeho drahocenný život, nenáviděl její ruce s prsty propletenými s těmi jeho, nenáviděl její mrštné pohyby, před kterými pro Mikea nebylo úniku; nenáviděl ji celou. Viděl, jak spolu za zavřenýma očima prožívají jedno a totéž krátkodobé osvobození a snaží se jej pro toho druhého prodloužit na věčnost. Pozoroval jejich páteře, které si v krkolomných polohách s rozkoší lámali jako suché větvičky, které necítí bolest. Vnímal jejich nehty, jež si vděčně zarývali do kůže a odhalovali si navzájem červené maso. Sledoval jejich srdce bijící v jednotném zběsilém rytmu, zatímco jeho vlastní se zastavilo. Vtrhnul mezi ně a zoufale na Kristýnu zakřičel: „Nesahej na něj, nech mi ho!“ Posměšně se na něj otočila, proměnila se v harpyji, nalétávala mu do obličeje, škrábala ho svými pařáty po zádech, klovala ho zobákem do hlavy a celou dobu se smála výsměšným, řezavým smíchem, ve kterém Sebastianův křik slábl, až se věty, jež neustále opakoval, změnily v zoufalý bezmocný nářek, když s pláčem žadonil: „Miluju ho, prosím, neber ho ode mě pryč!“ Pak se jeho nářek změnil v Kristýnin, která, už zase ve svém těle, plakala Sebastianovi v náruči a nebyla k utišení. Podíval se na Mikea, jak se na ně culí a měl chuť udeřit ho za to, jak surově jim ubližuje. Pohladil Kristýnu po vlasech; sekla mu po ruce, odběhla k Mikeovi, a když se k ní přitulil, zase se zběsile rozesmála smíchem, ze kterého ho bolela hlava. Zavřel oči a naposledy úpěnlivě zaprosil: „Nech ho být, je můj.“

  Hudba už dávno přestala hrát, Sebastian však ticho přes svou téměř fyzickou agonii neslyšel, stejně jako přeslechl klapnutí dveří. Polekaně sebou trhl, až když ho Mike pohladil po paži. Zvedl k němu pohled a v každé slze, která se mu zachytila na dlouhých řasách, se zrcadlil zvolna vyhasínající obraz zamilované dvojice souložící s jeho bezvládným tělem. 

  „Proč pláčeš?“ Zeptal se ho Mike polekaně a při pohledu do jeho nešťastných očiček se mu chtělo plakat s ním.      

  „Proč ty nepláčeš?“ Všiml si Sebastian.

  Mike zaváhal.

  „Tys jí to neřekl?“ Zeptal se Sebastian se smíšenými pocity zklamání, rozčilení a taky prosté úlevy, že je Mike zpátky a ta harpyje pryč.

  „Nějak na to nebyl čas,“ odpověděl. „Balila se a teď je na cestě do Řecka.“

  „Mluvit jsi s ní ale mohl, ne?“

  „To jsem se s ní měl rozejít mezi dveřmi?“ Nechápal Mike.

  „Měl ses s ní rozejít už dávno,“ odsekl Sebastian kousavě.

  Mike přivřel oči. „Nech toho.“

  „Není to snad pravda?“ Trval na svém. „Nepatříš k ní, proč to pořád protahuješ?“

  „Nebyla na to vhodná doba,“ zopakoval Mike důrazně. „Co víc chceš slyšet?“

  Na tom nezáleží. Miluju tě. Nahlas se však hořce ušklíbl: „Tvou příští výmluvu, ať vím, na co se připravit.“

  Mike se zatvářil, jako by ho udeřil. „Nevěříš mi snad?“

  „Věřím,“ odpověděl Sebastian už mírněji. „Jen jsem prostě počítal s tím, že dnes už budeš volný a nechce se mi smiřovat se s opakem.“

  „Nemám se s ní rozejít po telefonu třeba?“ Zajímal se Mike sarkasticky.

  Sebastian se zhluboka nadechl. „Promiň,“ sklopil po chvíli oči. „Poslední dvě hodiny jsem tady byl jako na trní a ještě jsem se z toho nevzpamatoval.“

  „Chápu.“ Mike si sedl na postel vedle něj.

  Sebastian se ho s pohledem upřeným na svá kolena tiše zeptal: „Nepřitulíš se ke mně, že?“

Stránky Lucie Brothánkové v angličtině: http://loosyth.deviantart.com/

Ilustrační foto m_bartosch / Freedigitalphotos.net