Charles Aznavour v Kongresovém centru zahlcen květinami

Ten večer byl něco na způsob archeologického výzkumu. Dotek hudby z dob, kdy šoubyznys teprve odkládal dudlík a bryndáček. Na koncert chlapíka, který první desky vydal už kdysi před sedmdesáti lety (vždyť kdysi zamlada psával i pro Edith Piaf), za pár týdnů oslaví čtyřiadevadesáté narozeniny a navíc slibuje, že s ukončením aktivní kariéry nepočítá před stovkou, se člověk často nedostane. Aspoň já tedy zatím jistě nikdy. 
 
Při pohledu ze zadních řad sálu tak pokročilý věk hvězdy večera odhadnout moc nešlo. Aznavour na scénu nakráčel pomalým, ale jistým a rozhodným krokem, žádné stařecké šourání to nebylo. Vestoje vydržel většinu půldruhé hodiny trvajícího koncertu, jenom občas si na nějaký ten ploužáček zpívaný jen za doprovodu piána sednul do křesílka. A oddychnout si na rozdíl od řady členů svého osmičlenného ansámblu nestačil za celý večer. 
 
Když zrovna nezpíval, vyprávěl totiž mezi písničkami ostošest. A jistě to bylo zábavné, soudě alespoň podle hlasitého smíchu těch, co mu rozuměli – třeba Chantal Poullain, která zaujala strategické místo hned vedle zvukaře. My ostatní jsme ale měli smůlu. I když totiž Aznavour ovládá asi osm jazyků, po celý večer si vystačil se svou mateřštinou.
 
Šansony v orchestrálním pojetí nemusí každý zvládnout, zvlášť když je za šedého socíku slýchal v lehce karikované podobě z estrád typu Ein Kessel Buntes, ale tohle byl naštěstí úplně jiný level.
 
Mistr začal zostra hitem Les Émigrants, při Paris au mois d'août citlivější posluchač jako by slyšel pod nohama čvachtat Seinu. A když si Aznavour společně se svou dcerou Katiou střihl duet Je Voyage a nakonec od ní dostal pusu, bylo to prostě dojemný. A lehké mrazení přinesl i stařičký hit Hier encore, ve zdejším kraji dobře známý od božského Karla (ve středočeské verzi jako Když jsem já byl tenkrát kluk). Celkem zaznělo ke dvěma desítkám kousků.
 
Divadelní patos někdy moc nejde přežít, ale jsou chvíle, kdy ani trošku neurazí. Tohle byl ten případ. Když si starý pán zhruba ve dvou třetinách koncertu sundal sako a na jeho černé košili zazářily jasně červené kšandy a při jednom z dojáků si potom zaťatou pěstí bušil do srdce, nepůsobilo to kýčovitě. 
 
Po představení kapely (trochu to tedy vypadalo, jako by si u jmen některých spoluhráčů nebyl zcela jistý a třeba chudáka bubeníka, mám dojem, snad úplně vypustil) šansonový večírek uzavřely hity La bohème a Emmenez-moi. Kapela ještě jela naplno, když ctěné publikum povstalo z plyše a Aznavour se ku konci poslední písničky za naplno rozsvícených reflektorů vydal na kraj pódia, pod nímž se nakupily davy ctitelek v nejlepších letech. Na kytky, kterými ho zahltily, padlo nejmíň celé květinářství.